Pohlednice z adventního Brna

Včera jsem se v Brně setkala se svým přítelem Frankiem30. Bylo to moc krásné adventní setkání. Část společně stráveného času jsme využili k sepsání třech krátkých povídek na téma "vánoce a advent"...

Tři pohlednice z adventního Brna

Advent je čas „čekání na příchod“. Krom toho je to čas setkávání s druhými lidmi – čas pro prohlubování vztahů. Proto jsme se setkali.

Sedli jsme do útulné brněnské hospůdky. Mohli jsme vybrat vyhřáté místo u výčepu. Zvolili jsme však místo hned u dveří. Někdo je náhle otevřel a k našemu stolu zavanul vítr, přinášející srdečný pozdrav od Severního ledového oceánu. Ve dveřích se objevuje vozík plný beden s pivama. Za vozíkem přichází sládek v zelené zástěře a omluvně na nás kýve hlavou. „Ještě dvě várky a už vám to zavřu,“ houkne na nás. Po chvilce bedny vykládá u výčepu a s prázným vozíkem mizí ven. Čekání na jeho příchod je skutečně vroucné. Táhne na nás opravdu pořádně. Chlad nás nutí přemýšlet. Advent není čas pohodlí, je to čas příprav. Zima je neúnosná. Podruhé projel sládek s bednami piv. Dveře jsou otevřené a máme pocit, že zmrzneme. Očima hypnotizujeme bedničku zajišťující dveře ve snaze ji o pár desítek centimetrů posunout. Ne! Telekineze (pohybování předmětů pomocí mysli) není věc, kterou by otec Havlát schvaloval. A žádný křesťan by se o nic takového neměl pokoušet ani z legrace. Natož v Adventu! Zahanbeně se díváme k zemi a trpělivě čekáme na příchod sládka.

Jak tam tak promrzlí sedíme, posupně nám dochází velmi zásadní věc. To, že jsou dveře otevřené, má hluboký význam. V opačném případě by sládek s bednami piv nebyl schopen projet – no a bez piva a sládka by celá hospůdka ztratila smysl. Uvědomujeme si, že naše utrpení je nezbytné pro běh této hospůdky. Podobně je to s lidským utrpením na této zemi. Často nemůžeme dobře pochopit, proč není vše bezproblémové… Nerozumíme, proč Bůh dopouští všemožná utrpení. A přitom je to pouze proto, že dokážeme vidět jen ten mrazivý průvan a nevidíme už toho sládka s bednami piv. Neúprosná zima, která nás obklopuje, nutí k pokoře, trpělivost a spolupráci - náhle je třeba přemýšlet, jak se zahřát. Obejmeme se? Koupíme si grog? Obojí? A tak skrze nesnáze člověk nachází cestu k druhým, a tím i k sobě samému. Sedíme v brněnské hospůdce v radostném očekávání sládkova příchodu. Víme, že příjde. A čekáme spolu...

                                                                  Marushka & Frankie

   *  *   *

 Stalo se to poprvé za celou dobu, co ho vídám. Ten tichý a nevýrazný prodejce Nového Prostoru, ten člověk, který se vždycky díval do země a po mé koupi jen nesměle zašeptal ,,díky a pěkný den“, ten člověk na první pohled zoufale vláčený osudem bez sebemenší snahy o změnu, tak přesně tenhle člověk se dnes rozzářil, podíval se mi zpříma a vesele do očí a z ničeho nic si se mnou začal povídat. 

,,Slečno, dobrý den, zdravím Vás, koupíte si nový Nový Prostor? Tentokrát to sice bude za padesát,  ale máte to i s nádhernou vánoční přílohou…“ Poněkud zaskočena náhlou změnou v jeho chování jsem s plachým úsměvem vytáhla peněženku a ani se nesnažila s ním jako obvykle prohodit pár slov – měla jsem prostě pocit, že tentokrát nebudu podporovat já jeho, ale on mě. Zmožena sháněním balícího papíru a zařizováním dovolené, Vánoce mi vůbec nepřipadaly jako něco, na co bych se snad měla těšit. On byl v tu chvíli čistý jak dítě a mírný jak beránek. A tenhle člověk, který asi těžko kdy mohl slyšet něco o radostné zvěsti či snad příchodu Spasitele a na Vánoce se těšil asi pouze instinktivně, mě najednou zcela omráčil.

,,Přeju Vám krásné svátky,“ zašveholil vesele se zářícíma očima, čirá radost z něj se pokoušela o přenos na mě - na to unavené, upracované a vystresované stvoření, a já jsem zahanbeně pochopila, že o Vánocích nevím vlastně vůbec nic.

                                                                                   Marushka

*  *  *  

Sedím v nádražní hale na studených mramorových deskách tvořících lavičku a čekám na příjezd vlaku. Prostupuje mnou zima, ale neochota stát vítězí nad obavami z prochladnutí. Kolem se šourá starší paní s dvěma igelitovými taškami a měří si mě pohledem. Instinktivně si k sobě přitahuju své zavazadlo a vytahuji knížku.

„Nemusíte se bát pane.. já vám nic nevezmu..“ zaskuhrá ta babka

„dřív tady byly dřevěné lavice, ale bezdomovci je vytrhali, tak tady zůstaly jen ty kamenné sedačky a lidé čekající na vlak teď musí zmrzat na studených kamench.“ Skutečně zmrzám. Měřím si tu paní pohledem, že by to nebyla bezdomovkyně, za kterou jsem ji podle prvního dojmu považoval?

„Panéé nemáte pár drobných?“, broukne mi do ucha spiklenecky a přisedne ke mně na kamennou lavici. První dojem nezklamal.

„Paní dám vám 5korun, ale necháte mě za to si v klidu číst“ pobyt starší a poněkud zanedbané ženy v mé intimní zóně mi nebyl příjemný, ale snažil jsem se ovládnout.

„Dejte 10“ smlouvá babka šibalsky a nahýbá se ke mně ještě blíž. „Babičko, že jsou ty vánoce, tak tady máte 6korun“. Žena vděčně bere peníz a vstává

„Pán Bůh Vám zaplať. Ať vás provází Boží požehnání po celé vánoce. A ať vám žehná i panenka Maria“ říká na rozloučenou a s plachým úsměvem bezespěchu mízí v davu uspěchaných lidí.