Jsou zkrátka někdy v životě vtipné chvíle, které Vás dokopou k určité sebereflexi. A někdy se musíte ohlédnout po svém někdejším egu, zalykáte se smíchy a kuckáte: ,,To jsem přece vůbec nemohl dělat, to jsem vůbec nemohl být já…“ Znáte to?
Mně se to přihodilo předevčírem, měla jsem první hodinu hudebního kroužku pro předškoláky, přede mnou seděly bytosti tak nevinné, že ani Šalamoun v celé své nádheře nebyl nevinný jako jedna z nich, seznamovali jsme se navzájem a mě napadlo se jich na něco zeptat. ,,A kolik byste, děti, řekly, že mi je let?“ Dvanáct párů dětských kukadel (všimli jste si někdy, jak mají děti nádherně veliké oči?) na mě zíralo, šest mozečků usilovně přemýšlelo. Ticho. Vtom se ozvala ta nejvíc okatá Natálka na světě a nesměle pípla: ,,Já bych Vám řekla tak asi dvanáct, pančelko.“ Zadržela jsem smích, pohladila Natálku a řekla: ,,Trošku musíte přidat.“ Bylo ticho ještě hlubší a delší. A statečný Radímek, který držel v ruce plyšového pejska, na jehož jméno si nemohl na začátku hodiny vzpomenout, kviknul nejistě: ,,Tak šestnáct?“ ,,Skoro, Ráďo! Bude mi osmnáct, děti…“ Po tomto odhalení to najednou začalo opět cvrlikat a děti byly zase těmi nespoutanými dětmi. Záhada ohledně věku pančelky byla vyřešena, Ráďa vzal buben, Natálka tamburínu (nakonec ji vyměnila za rolničky) a jeli jsme dál. Děti bezstarostně zpívaly a pančelka přemýšlela. A přemýšlela. A v duchu dětem povídala trochu pohádku a něžně se na ně usmívala…
Milé děti, jaká že vlastně byla paní učitelka, když jí opravdu bylo těch dvanáct? Do školy se moc učit nemusela, hodně si toho pamatovala. A ve volném čase skoro pořád četla. A co třináct a čtrnáct? Z toho věku si pamatuje jen jedno. Hrozně ji trápilo, že má trochu křivé zuby a musí nosit brýle, víte, děti? Trávila celé hodiny zkoumáním té nešťastné dvojky vlevo nahoře, pozorovala okolí a plačtivě si říkala, jak je to nespravedlivé, že někdo má krásné rovné zuby. A potom přišlo patnáct let, děti. Pančelka trávila celé dny před zrcadlem, poprvé si s kamarádkou trhala obočí a začala se malovat. Taky jí vrtalo hlavou, jaké to asi je, líbat se s někým? A byla nešťastná, moc nešťastná, protože to nepoznala, přestože vymetala diskotéky jednu za druhou. No a potom, milé děti…
Konec pohádky? Ne, spíš začátek. Ukončila jsem léčbu na fixní ortodontii, zoubky mám jako mandličky. Včera jsem nasadila nový pár čtrnáctidenních kontaktních čoček. Polibků jsem dostala do zásoby od holčiny s Downovým syndromem a s kamarádkou už si netrháme obočí, ale povídáme si o nevýhodách antikoncepce. Řasenku jsem používat přestala, je to ztráta peněz, času i odličovacích tampónků. Slzím smíchy…
Děti, tímhle vším si taky projdete, na to vemte jed. A moc bych Vám přála, abyste přišli na to, že člověk může být echt šťastný jenom když se řídí přikázá-… No, nejsme v náboženství, budeme tomu říkat radši svědomí. A taky že člověk může tohle svědomí trochu ztratit, když začne hřeš-… Zkrátka dělat věci, který nejsou správný. A taky že žádný problém není neřešitelný a nestojí za to být kvůli ničemu nešťastný (na světě je plno vymožeností, o kterých ještě ani nemáte páru, třeba kontaktní čočky). A taky že řasenka není potřeba a čtyři hezounci nejsou potřeba a antikoncepce není potřeba…
,,Lucinko, dej Kačce ty rolničky, měla je první!“
,,Ale pančelko…,“ protáhla princezna trochu obličej.
,,Jedeš, ty jedna?,“ cvrnkla jsem ji do nosu s tím nejvíc širokým úsměvem a v duchu si hrozně moc přála, aby ji měl v životě kdo cvrnkat do nosu a aby měl přitom ještě mnohem širší úsměv než ta pančelka, která se těší na okamžiky let příštích a shodně se Sokratem ví, že vlastně skoro nic neví…
Májo,vážně moc krásnej článek ostatně jako každý jiný..Moc díky,že rozdáváš usměvy do našich životů..
Inspirovala jsem se u tebe a svejm dětem na angličtince, kterou vedu, jsem taky polo žila otázku, kolik si myslej, že mi je... No a dozvěděla jsem se docela zajímavý věci... Jen předesílám, že je mi 17:o) No a tipy byly různý, např. 6, 12, 20, 30...:o))))
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.