,,Žádný hloupý kostel k modlení nepotřebuju..."

Mohlo jí být tak kolem padesátky. Seděla na zahrádce u restaurace, v ruce s příšerně růžovými nehty držela orosenou sklenici piva a za slunečními brýlemi se snažila skrývat vrásky, které ovšem byly na krku zřetelné. Vedle ní kouřil její muž a laxně se díval někam do dáli a pod nohama ležel rozmazlovaný psík. Byla to jedna z těch, které se za každou cenu snaží zastavit čas a být ,,forever young“, jak zpívá Karlík Gottů, ,,být stále mlád“. Nevím, podle čeho poznala, že stoly okolo ní jsou obsazeny mladými křesťany, kteří po noci strávené ve stanech a celodenním putování došli právě do této dědinky, aby si zde dali tu nejlevnější polévku a slavili mši svatou v místním kostelíku. Možná podle křížků na krku a všeobjímající pohody, možná podle tichých úsměvů. Ale asi to bylo především způsobeno tím, že vždy, když byla tomu kterému stolu donesena polévka, osazenstvo se před jídlem potichu pomodlilo. Jen tak jsme se pokřižovali, chvíli mlčeli, děkovali za jídlo, zdraví a za nás za všechny navzájem, a pomaloučku přeříkali Otčenáš.

,,Měli byste se ještě pomodlit k tomu Vašemu Bohu za to, aby dneska nepodepsali ten radar. Možná bude lepší pomodlit se k ,,emerickému“ Bohu…“, pronesla spíše polohlasem a pro sebe, ale my, kteří jsme seděli hned vedle ní, jsme to slyšeli. Holky se na sebe zděšeně podívaly a mně taky nebylo zrovna do smíchu. Varovně jsem se na rudnoucí kamarádku podívala, ať mlčí. ,,Jen se pěkně pomodlete v tom Vašem kostele. Já se modlím, kde chci, a žádný hloupý kostel k tomu nepotřebuji…“, evidentně potřebovala uvolnit nastřádaný vztek z toho, že stárne, brzo zemře a už nikdy si nedá pivo a neuváže psíkovi růžovou mašli. A že ji asi čeká něco jiného, než na co je zvyklá… Nebo ji nečeká nic? Pryč s těmito myšlenkami, radši si rýpnout do těch mladých fanatiků! Snažili jsme se dělat, jako by se nic nestalo a jako bychom nic neslyšeli.

Odcházeli jsme a kamarádka se bavila představou, jak by jí vychrstla polévku do obličeje. ,,Maru, oni po nás kamenem, my po nich chlebem, nevzpomínáš si?“, prohlásila jsem spíše žertem, protože jsem věděla, že to kamarádka nemyslí vůbec vážně, byla jenom trochu naštvaná, což bylo pochopitelné vzhledem k faktu, že byla tváří v tvář sprostě uražena. Já jsem myslela v tu chvíli na něco jiného. Cože to ta paní říkala? Já se modlím, kde chci, a žádný hloupý kostel k tomu nepotřebuji…Tuhle větu jsem slyšela už několikrát v životě a není tomu tak dávno, co jsem ji sama dost často používala. Ano, ta nebohá s věkem nesmířená žena nás sice urážela, ale tahle její věta… Zkrátka nějak mě to celé zaujalo. Jak vysvětlit nekřesťanovi, ale ,,něcistovi“, tedy člověku, který v něco věří, proč jít radši do chrámu než do přírody?

Mám hodně kamarádek věřících, jak tvrdí, v sílu přírody, v něco Vyššího. A využívám každé příležitosti k tomu, abych je dostala do chrámu. Diplomaticky nabízím: ,,V pátek zpíváme se scholou na mši, nechceš přijít? Budeme mít všichni batikovaný trička a mohla bys nás fotit! Prosím…“ nebo ,,V neděli je latinská mše, nechceš přijít? Půjdeme společně a sedneme si dozadu. Když jsme si daly ten latinskej seminář od příštího roku, tak ať si zvykáme…“, a můžu říct, že málokdy mě ,,něcistky“ odmítnou. Proč je tam tahám, když absolutně nerozumí ani jednomu čtení, kázání občas a Eucharistie je pro ně jenom zvláštním obřadem? Proč?

Modlit se v kostele je něco úžasného. Ať si klidně nerozumí ničemu, ale jednu věc vidí zcela zřetelně. To, že s Bohem mluvíme a že ho oslovujeme. ,,Dobrý Otče, …“ Ať už za těmito slovy následuje cokoliv, díky nebo prosby, vidí, že Boha oslovujeme přímo a že se toho přímého oslovení nebojíme…

Modlit se v přírodě je úžasná zkušenost. Jenomže pochybuji o tom, že ,,něcista“ Boha osloví přímo. Jistě, když vidí nádhernou květinu, může v jeho nitru zaznít něco jako ,,Není možné, že je tohle všechno náhoda! Je tady tak krásně a je to barevné a voní to a všechno má svoji funkci, určitě existuje Bůh…“, ale když se modlí v přírodě křesťan, z jeho srdce tryská: ,,Otče náš, jenž jsi na nebesích, děkuju Ti za to, jak je tady nádherně a barevně a voňavě a prosím Tě, abych mohl ke všem okolo být tak dobrý, jako jsi byl Ty, když ses nám zjevil v podobě Ježíše…“

Modlit se v přírodě je obrovský zážitek, ale není modlení jako modlení. Člověk se musí naučit k Bohu mluvit, a to může krásně udělat v chrámě…

Je ta jako plavat v divoké řece. Jistě, je to nádherná zkušenost, ale naučit se plavat musíme v bazéně, i když je to zezačátku zatracené těžké…

Možná, že kdyby tu stárnoucí paní v mládí někdo jí drahý brával do kostela, uviděla by, že křesťané oslovují Boha přímo. A možná by potom místo: ,,Ano, je tu krásně, Bůh určitě existuje“ řekla na procházce poprvé trochu rozklepaným hlasem: ,,Bože, věřím, že existuješ, krásně si to stvořil, a když si to tak stvořil, určitě máš moc i nade mnou, proto Tě prosím za svého muže i psíka i za stáří…“ A možná by jí bylo lépe a možná by se z ní stala křesťanka a možná taky ne a možná by se před jídlem modlila s námi a možná by se tomu jenom pousmála, ale určitě by nás neurážela a nebála by se stárnutí-