Ten nejkrásnější článek lidského řetězce

Proč být dobrovolníkem v denním stacionáři? Proč se starat o postižené a pomáhat tak sociálním pracovníkům úplně zadarmo? Kdybych to sama nedělala, odpověděla bych zcela jistě: ,,Je to dobrý skutek“ či ,,Je to moje křesťanská povinnost.“ Ale každá další návštěva těch ,,postižených“ mi ukazuje, že odpověď na úvodní otázku je vlastně úplně jiná…

Dělali jsme v keramické dílně a pomáhali mojí jmenovkyni Marušce na vozíčku s vázou. Naši pomoc zjevně vůbec nebrala jako samozřejmost, protože nám neustále nabízela koblížky, které dostala. ,,Maru, půjdeme na záchod, jo?“ Sociální pracovník vykonal svoji práci, za kterou je i placený, nicméně Maruška se nespokojila s obyčejným ,,děkuji“, ale neustále mu nabízela své koblížky, zkrátka prémii, kterou přitom vůbec nebrala jako prémii…

Povídala jsem si s nevidomou holčinou. Seděly jsme na lavičce a potom i trochu chodily sem a tam a hladily si pejska. Za celou dobu rozhovoru mi bylo něco zvláštní. Až potom, když jsem jí pomáhala umýt si ruce, mi to došlo. Káťa mi neustále děkovala. Ne gesty, jak je to teď moderní, ale slovy. ,,Děkuju Ti moc.“ ,,Prosím Tě, můžeš mi podat i druhou ruku? Děkuju moc, seš moc hodná.“ ,,Jé, Ty mi podáváš mýdlo? Děkuju Ti, děkuju…“ A nebyla to prázdná slova, otřepané fráze a známky slušného vychování. Bylo vidět, jak moc upřímně to myslí…

Nejradši ze všech mám stejně hyperaktivní Lídu. Když zpíváme, nesedí jen tak na místě, ale běhá a rozdává všem nástroje. A když vodáci uklízí pádla, nejen že se k tomu nahrne jako velká voda ona sama, ale už už mi podává pádlo a ukazuje na auto, abych taky uklízela…

Když Vás Nikola s Downovým syndromem, kterou vidíte poprvé v životě, naprosto z ničeho nic obejme, říkáte si, jestli není něco v nepořádku spíš s Vámi. Do háje, kdy jsem já naposledy objala sestru, kterou znám už 13 let?

Ano, z plodové vody Vám dneska bezpečně řeknou, že Vaše dítě bude postižené a doporučí Vám potrat. Ale neřeknou Vám, že Vaše dítě bude jednou:

ostatním dávat prémie, které vůbec nebude brát jako prémie,

umět děkovat tolik upřímně jako nikdo jiný na světě,

rozdávat ostatním nástroje, aby si taky mohli zahrát a pobízet okolí k pomoci,

objímat naprosto neznámé lidi,

vyrábět úžasné předměty, které nadělají tolik radosti všem okolo,

anebo prostě mít ty nejkrásnější oči na světě…

Celé je to vlastně jako lidský řetězec. Oni mi přináší to, co by mi zdraví nikdy nepřinesli, a já to můžu přinášet zase zdravým. Je to jako řetězec a bylo by zatracené špatné ten článek, který je sice nejkřehčí a jehož opečovávání vyžaduje nejvíce úsilí, ale zato je rozhopádně nejkrásnější, jednoduše zabít. Nejsme těmi ,,postiženými“ spíše my, když to dnes a denně děláme?

Při pomyšlení na ty pravé Boží děti se mi už příčí použít slovo ,,postižený“. Proč jezdím za ,,jinak obdarovanými“ lidmi já? Upřímně? Víte, kašlu na dobré skutky a všechny křesťanské povinnosti světa.

Já se od nich učím správně žít-