Zlo dle Aristotela...tak nějak jinak

Abychom to trochu odlehčili a odpočinuli si od mých neustálých teologicko-filosofických fejetonů ozvláštněných prazvláštními výrazy, rozhodla jsem se, že se předvedu v trochu jiném světle. Bude následovat moje závěrečná kompozice z českého jazyka napsaná za hodinu a půl v mé nejneoblíbenější třídě na celém gymnáziu v kymácející se lavici a se spolusedící, která celou první půlhodinu vzdychala, že neví, o čem má psát, takže podmínky pro moji nikdy se nevzdávající povahu takřka ideální. Nuže tedy, téma bylo…

 

,,Zlo sobě připravuje, kdo je chystá jinému.“ Aristoteles

(volný slohový útvar)

 

,,Zlo sobě připravuje, kdo je chystá jinému.“ To je fakt, pěkně vyjádřil Aristoteles tu odvěkou lidskou touhu po dobru, která se promítá snad do všech náboženství i ateismu. Ať lidé věří v cokoliv, mají v sobě zakódováno, že zlo je špatné. Někdo ho nazývá satanem, jiný ho označuje pojmem ,,hyenismus“. A protože to rozhodně není tak, že v člověku by se ,,nenávist ke zlu“ nějak vyvíjela, nýbrž už od pradávna v nás zkrátka byla, rozhodla jsem se, že se pokusím o zajímavou věc. Po vzoru Huga a Vrchlického; co kdybych ,,vypotila“ kratičké příběhy o zlu, které sobě připravováno je zároveň druhému chystáno? Snad mě ona pověstná Múza políbí a bude se mi dařit…

Nuže tedy, začněme v pravěku. Abychom si následující báseň lépe užili, měli bychom se v duchu přenést mezi lovce a sběrače a jejich ženy. Ve skupince, o které píšu, vládne tvrdý matriarchát, proto není divu, že poslední slovo řekne žena. Jako ostatně vždycky.

 

Vidí sběrač lovce,

ten má mamuta.

Sběrači se zachce

toho mamuta.

Sběrač lovce ,,picne“,

vezme mamuta.

Když to vidí ,,Lovcová“,

,,pitomče“ mu řekne.

A taky mu ,,Lovcová“

hned oči vyškrábne.

 

Ted nevím, jestli mám brečet, nebo se radovat, protože na jednu stranu to zní opravdu příšerně, ale na druhou stranu se mi podařilo vytvořit tzv. absolutní rým (v duchu onoho okřídleného cimrmanovského: ,,Naše staré hodiny bijí čtyři hodiny!“)…

Nicméně já se nezaleknu a budu tvořit dále. Přesuneme se do starověku, kde by se mohla ta líbající Múza spíše vyskytovat…

 

V lázních v Římě je to prima,

když otrok pánovi drbe záda,

Otrok je ovšem pánem mlácen doma,

proto je teď na pánových zádech krvavá rána.

 

Nevím, nevím, absolutní rým to sice už není, ale zase mi to nějak nesedí počtem slabik. Že by se ve středověku našla Múza, která by byla ochotná mě i políbit?

 

Inkvizitoři pálí knihu,

odborníci to na slovo vzatí.

Ale ouha, zarazí se,

vždyť tu pálí Písmo svatý!!!

 

Zase špatně! Je to nespisovně! Ale cítím, že Múza přichází, už je blízko. Podíváme se do novověku…

 

Na zámecké hostině,

panička se tam baví.

V žertu s králem flirtuje,

její pán ji popraví.

 

Jak na to tak koukám, myslím, že už se mi začíná dařit. Forma už je takřka dokonalá, ale mám takový neblahý pocit, že teď pokulhává zase obsah…

Jejda, ale teď to mlasklo, ta byla! Ona kýžená Múza už konečně přišla, ba dokonce se i odvážila mě políbit! Žádné absolutní rýmy, žádné prazvláštní počty slabik, žádná nespisovná slova, žádný pokulhávající obsah… Teď to přijde, přátelé, držte se. Aristotelův citát se dá totiž vyjádřit jednou krásnou českou lidovou moudrostí:

 

Kdo jinému jámu kopá,

sám do ní padá!

 

A je to, potila jsem se tu úplně zbytečně, mohla jsem tohle napsat na začátku a sedět tady se založenýma rukama… Ale připravila bych zlo paní profesorce, která by neměla možnost svíjet se smíchy nad mým neumělým pokusem o zachycení lidských dějin básněmi, čímž pádem bych vlastně připravila i zlo sobě – v podobě špatné známky. Můžeme ale špatnou známku nazvat satanem či hyenismem? Je špatná známka skutečně zlo? To už je na další ,,slohovku“…