O smyslu života a teorii maličkostí

Jaký je smysl života? Na tuhle otázku se snaží hledat odpověď úplně každý. Mýlila jsem se, když jsem si myslela, že existují jedinci, kteří se tímhle netýrají. Přesvědčil mě o tom spolužák, s kterým jsem se jeden pochybný páteční večer v jednom pochybném podniku poprvé po šesti letech chození do jedné třídy začala pořádně bavit. Začali jsme konverzovat o pochybné hudbě, která právě hrála, pokračovali rozebíráním pochybných vztahů v naší třídě a přes pochybnou volbu jeho maturitních předmětů jsme se dostali až k tématu nejvyššímu. Do smrti nezapomenu na jeho tupý výraz (ano, byl v trochu pochybném stavu) a slova: ,,Jako…to mi teda řekni…co…co to má jako…všechno za smysl???“ Nevím, co jsem mu tenkrát odpověděla. Asi jsem z toho nějak šikovně vybruslila. Tamten večer bylo pro mě rozhodně důležitější postarat se o to, aby se nějak nepochybně alespoň v trochu slušném stavu dostal domů, což se podařilo. To je totiž moje teorie maličkostí.

Jak to vypadá v praxi? Právě čtu Dostojevského Bratry Karamazovovy. Luxusní kniha, vřele doporučuju. Ležela jsem na posteli a četla zajímavou pasáž. Knihu jsem zavřela a věřte mi, že v tu chvíli jsem byla tolik osvícená a měla tolik zajímavých myšlenek, že jsem cítila i jakousi povinnost to všechno napsat. Brala jsem do ruky tužku a začala, jen zkratkovitě, abych to všechno nezapomněla. Najednou mě vyruší z chodby hlas mamky: ,,Janí, zajdi prosím Tě rychle do obchodu… Rychle, nemáme mlíko, táta by nadával!“ Ségra se neozývala. Prvně jsem si toho nevšímala a rychle psala dál, ale nějak už mi to nešlo. Najednou jsem byla zase osvícena, ale tentokrát úplně jinak. Vyskočila jsem z postele. ,,Ségra, já do toho obchodu skočím…Mamí, já tam půjdu.“ Maličkosti na úkor velkých věcí, chápete?

Zkrátka jsem vždycky myslela, že si až do smrti vystačím se svým názorem, že otázka: ,,Jaký je smysl života?“ je naprosto bezpředmětná a místo hledání odpovědi, kterou stejně nikdy nenalezneme, je lepší zaměřit se na ty zmiňované maličkosti, kterými zpříjemňujeme ten ,,bezesmyslný“ život všem okolo a tím pádem sobě. Jenže ouha, přišel rozhovor s kamarádkou a všechno bylo jinak, já jsem tu kýženou odpověď díky Bohu našla…

Abych to trochu uvedla, kamarádka je vychovávána v naprosto ateistické rodině, ale ona sama je ,,něcista“, čili v něco věří, ale nechce to specifikovat. Svým chováním a jednáním je to ale krásná křesťanka, řekla bych, mám ji hrozně ráda. Seděly jsme u mě na posteli. Naše konverzace taky začala zcela nenápadně - tím, že ji poslední dobou hrozně bolí hlava. Stmívalo se. Mluvila, mluvila dlouho.

,,Mám prostě pocit, že přesně vím, jak bych měla žít, abych byla úplně spokojená, ale nějak to nejde…“ Nechci z toho dělat žádný doják, ale nejsem daleko od pravdy, když přiznám, že v tu chvíli jsem měla slzy v očích. Poněvadž přesně takový pocit jsem měla před rokem i já. Nebudu to prodlužovat, zkrátka skončily jsme u křesťanství. ,,Ale řekni mi, chápu, že Ty seš v tom vychovávaná, ale proč bych měla být já zrovna křesťanka? Já k tomu mám asi tak daleko, jako Ty k islámu…“ V tu chvíli vůbec nebyly důležité žádné argumenty, v tu chviličku bylo důležité dát jí najevo, že jí rozumím. Nějak jsem z toho opět vybruslila, chvíli se snažila něco bleptat o Ježíši, že kdyby už nic jiného a kdyby nevěřila v zázraky, může si ho vzít aspoň za vzor tím, co dělal. Snažila jsem se o výklad nějakých podobenství, ale věděla jsem, že to nebude až tak úplně doceněno. Ten čas ještě nepřišel, musí se postupně. V tu chvíli jsem toho měla na jazyku zoufale moc a věděla jsem přesně, jaké argumenty bych měla uvést pro křesťanství, ale nešlo to všechno naráz vypovědět. Láska ke všemu a ke všem, naděje na krásný život po životě, Bůh zasahuje do našich životů a může nám pomoct… Nakonec jsem jí slíbila, že jednou napíšu knížku, kde to všechno polopaticky vysvětlím a pak jí ji jako první daruju… Skončilo to smíchem nás obou:-)

,,Prima, tak na knížku se těším. Ale můžeš mi teda aspoň teď říct, jaký je podle Vás smysl života???“ Zase ta blbá otázka, s kterou si sama nevím rady. ,,To…to se takhle nemůžeš zeptat, to je blbě položená otázka. Prostě neřeš to, žij maličkostmi, roznášej kolem sebe radost a to ti přinese radost, koukej na mě, funguje to…“ Trochu ji to uklidnilo. Možná čekala nějaké patetické žvásty a já ni takhle jednoduše… Vypadala vyrovnaněji. Chystala se k odchodu. Pomalu jsem nahodila, že na moji knížku si sice musí počkat, ale mohla bych jí půjčit i něco trochu křesťanského… Reakce mě překvapila. Její žízeň byla velká. ,,Jo, jasně!“ Vytáhla jsem opatrně Tančící skály od Váchy, v podstatě jedinou knížku tohoto typu, kterou mám. Naše oči se střetly a úsměvy byly nepopsatelné. ,,Budu ji mít ráda, i kdyby byla třeba satanistka“, pomyslela jsem si s nadsázkou:-)

Celá tahle aférka mi pomohla, myslela jsem si v tu chvíli, v jedné věci. Budu se muset zatraceně moc modlit, protože tady je to už na Duchu Svatém. Myslela jsem, že je to pro ten večer uzavřeno. Ale Onen zmiňovaný mě překvapil ještě jednou. Skoro jsem usínala, dobře, přiznám, že jsem zrovna zase přemýšlela nad tím hloupým smyslem života, když v tu chvíli jsem si vzpomněla na sestřina králíka. A začalo to lítat. Okamžitě jsem musela rozsvítit lampičku a vzít do ruky tužku. Vždyť je to úplně stejné! A jasné!!!

Králík taky neví, proč je tady u sestry v kleci a asi by ho to zajímalo, ale jeho smůla či štěstí je v tom, že on na to svoji inteligencí nikdy nemůže přijít. Poněvadž to všechno s tou klecí si vymysleli lidé, kteří mají inteligenci naprosto nesrovnatelně větší. A králík bude mít ideální život jen tehdy, pochopí-li to a bude-li dělat to, co by měl podle ségry, poněvadž ta pro něj chce to nej.

Takže vlastně nemá cenu přemýšlet nad smyslem života, poněvadž TO, proč a nač tu jsem, vymyslel někdo s mnohem vyšší inteligencí. Stačí nám věřit tomu, řídit se Jeho pokyny, případně teorií maličkostí a máme krásný život. Tato myšlenka mě fascinovala. Zhasla jsem lampičku. Ale začalo to lítat podruhé. Víte, v tu chvíli mě něco napadlo.

 

Našla jsem smysl života v tom, že už ho nikdy víc nepotřebuju hledat.

 

Ale, přátelé, tu svoji teorii o maličkostech jsem až tak úplně nezavrhla. Důkazem budiž to, že tohle všechno jsem Vám chtěla napsat už včera večer, ale dala jsem přednost doučování dějepisu a diskusi o potratech (pokolikáté už? ale lepší se to, půjde to…:-))

A teď to zase začalo lítat. No věřili byste tomu? Duch Svatý je opravdu mocný. Napadla mě totiž další super definice.

 

Co když spočívá můj smysl života v tom, že ho mám pomáhat hledat ostatním? Pomáhat jim najít ten smysl, který už potom nikdy víc nebudou potřebovat hledat?

 

Bavte se s lidmi v pochybném stavu a třeba i o tom, jak je bolí hlava. To je totiž ono...