Hodina dějepisu a nesnášející Ježíš

Věnování článku: VŠEM učitelům, učitelkám, profesorům, profesorkám, minulým, přítomným i budoucím

Dějepis patří k mým oblíbeným předmětům. Naše dějepisářka patří k mým oblíbeným profesorkám. To jenom proto, že zbytek třídy dějepis nesnáší a dějepisářku ještě víc. Ani se jim nedivím, hlas uspavačky hadů a schopnost udělat i z té nejzajímavější věci tu nejnudnější ji staví do opravdu nezáviděníhodné pozice. Ale znáte mě. Původně jsem to možná brala pouze jako svou roli, velkolepou a až příliš kladnou – dát jí pocit, že její práce  má smysl a že alespoň někdo chodí pravidelně na všechny hodiny. Jenže s postupujícím časem jsem se s touto rolí zachránkyně sžila natolik, že už ji ani jako roli neberu. Beru to jako fakt. A jako fakt to fakt jde. Fakt.

 

Výjimečně nezkoušela. Přišla do hodiny s tím, že ,,dneska se konečně přestaneme pitvat v Lucemburcích a celou hodinu se budeme bavit o středověké církvi“. Zatímco jedna půlka třídy se koukala z okna, druhá střídavě usínala a střídavě smskovala. Pocítila jsem k ní hlubokou soustrast. Proto jsem se pekelně soustředila a vydala všechnu svoji energii na to, aby se naše pohledy střetly. Vzhledem k tomu, že sedím v první lavici, se mi to podařilo. Povzbudivě jsem se usmála a otevřela sešit na znamení souhlasu a těšení se na její výklad. ,,Bude to mazec, ale to potřebuju“, pomyslela jsem si. S napětím jsem očekávala, jak se tato žena statečná s největší pravděpodobností bez vyznání popasuje s tématem, které dělá problémy i zkušeným teologům…

 

Prvních 10 minut se týkalo pojmů inkvizice, svatokupectví, mnohoobročnictví, klatba, interdikt a desátek. Možná Vám přijde absurdní, co mně přišlo nejvíc absurdní - to, že nebylo ani slovem zmíněno slovo ,,křesťanství“. Já bych si totiž troufla tvrdit, že někteří jedinci ani netušili, o jakém náboženství je řeč. Do sešitu si psali ,,nesměly se provádět náboženské obřady“, ale věděli, o jakém náboženství se mluví? Možná myslíte, že spolužáky podceňuju, ale bohužel jsem si skoro jistá, že ne.

 

Dalších 20 minut nám byly vykládány rozdíly mezi lidovým a učeným kacířstvím. ,,Kacíři byli lidé, kteří se odvrátili od oficiálního učení…“ Když jsem viděla, jak si většina třídy zapisuje ,,Jan Milíč – asketa“ s velkou pravděpodobností netušíce, co to slovo znamená, bublalo to ve mně. Prima, odvrátili se od oficiálního učení, to už mají napsané, ale ví vůbec, co to je oficiální učení, sakra? Znají vůbec zakladatele křesťanství? Tepová frekvence stoupá. Tuší, jaké jsou naše zásady? Krav se hrne do hlavy. Kdy Ježíš žil a proč církev založil? Dech se zrychluje. ,,Jeroným Pražský – sekularizace církevního majetku“ a já si jen představovala, co si asi myslí o církvi. To, co jsem si myslela já před rokem. Že je to zkostnatělá instituce, jejíž členové provádí různé nesmyslné obřady a rituály a chtějí si co nejvíc nahrabat. Že chodí jako blázni každou neděli do kostela a vyžívají se v utrpení. A že si myslí, že díky tomu utrpení přijdou ,,do nebe“. A my, co žijeme normálně a přirozeně a třeba se rozvedeme, do pekla. Chachacha, víra - berlička pro slabé. Tomu může věřit jen pitomec. Nervózně jsem se vrtěla na židli. ,,Papež zakázal pohřby“ a zadní okamžitá odpověď ,,šmarja“ těch, kteří ještě poslouchali.

 

Moje tělo připravené k útoku najednou ochablo. Prchlivost vyprchala. Ne, není ten správný čas, nejsem Hus, nežiju v 15. století a nemám Betlémskou kapli, abych to ze sebe všechno dostala. Ne, to je pitomost. Proč taky říkat něco o zázracích Ježíše spolužákům, kteří mají plno problému se sebou? Spolužákům, kteří se bojí smrti, hledají dokonalého partnera, který je uspokojí opravdu po všech stránkách, bojí se krádeží a mají komplexy, protože je plno lidí nenávidí? Spolužákům, kteří jsou nešťastní, protože jejich rodiče jsou rozvedení? Spolužačkám, které se v noci probouzí hrůzou, že otěhotněly, protože zapomněly na antikoncepci? Nemůžu jim přece říct, že na tyhle problémy nabízí řešení Ježíš, je to příliš krásné, aby tomu uvěřili. Ne, zatím nenadešel čas vstát a mluvit přímo o Něm. Musí vidět, že JÁ tyhle problémy neřeším, protože je nemám. A proč? Protože je za mě vyřešil On. Ale by tomu uvěřili, musí to prvně jasně vidět. A musí to být opravdové. Ne, nemám právo se neusmívat. Nemám právo, prostě ne. Když jsem křesťan, tak pořádně. Tak, jak to dělal On.

 

Profesorka načala poslední kapitolu. ,,Nový způsob přijímání Svátosti oltářní – pod obojí, víno na znamení krve Kristovy…“ Kluci se smáli. Já vlastně taky. Přesně jsem věděla, čím zaperlí, až budou příště pít třetí sklenku vína. Gympláci mají totiž dobrou paměť a dobrý postřeh. Tohle zaručeně využijí k vytvoření prima vtipu. Začalo svítit slunce a bylo mi nějak podezřele dobře. Spolusedící rýpala tupě tužkou do gumy. Ne, já už JSEM křesťanka a nemám právo nebýt radostná. Vzala jsem svoji tužku a do té gumy si rýpla taky. Překvapeně zvedla hlavu a očividně ji to potěšilo. Načala jsem konverzaci. ,,To je nuda, co?“ ,,Hm… Děsná. Já myslela, že to posloucháš …“ ,,Ne, broučí, já celou dobu sleduju, co se snažíš do tý gumy vyrýt. A vrtá mi to hlavou už…“ Mrkla jsem na hodinky. ,,44 minut, což znamená, že za minutu zvoní!!!“ ,,Hurá!!! Hele, jak je venku pěkně…“, kývla hlavou směrem ven. Modrá obloha. Příslib nového jara. Zvonek.

 

Šly jsme po chodbě. ,,Jak vykládala, že husiti a katolíci se nesnášeli, tak to je blbost. A jestli jo, tak nebyli praví. Protože všichni byli křesťané a my - křesťané máme za vzor Ježíše, který nesnášel, když někdo někoho nesnášel. Prostě je to blbost, vylučuje se to.“ Věděla jsem, že za tohle by mě nejspíš zabily obě strany – jak profesorka a tvůrci učebnic dějepisu pro gymnázia, tak teologové. Ale smála se. ,,Jo, Ty se taky snažíš bejt s každým zadobře, co? Ještě jednou budeš svatá…“ Smála jsem se stejně nahlas. ,,Ale vždyť Ty taky…“ Nakazily jsme se dobrou náladou.

 

A bylo mi dobře, protože jsem věděla, že tou svojí na první pohled nešťastně formulovanou větou se mi podařilo zrušit předchozích 45 minut. A bylo mi líto, že jsem to stejné nemohla říct i paní profesorce, která právě nadávala klukům, že hodina nekončí se zvoněním, ale až s jejím odchodem. Zavřela jsem sešit plný zápisků a spokojeně jsem se na ni usmála. Odešla, nevím, jestli s pocitem dobře vykonané práce. Spíš tak nějak … Lhostejně, jako vždycky.

 

Venku svítilo čím dál víc a já věděla, že jednou se budeme moct bavit i o mnohoobročství. Až budou všechny jejich problémy vyřešeny. Nebo spíš až pochopí, že všechny už vyřešeny byly, 2000 let zpátky. Zatím ne, zatím musím rýpat do gumy a přesvědčovat ji, že ten kluk, co ji podvedl, vůbec není hajzl, protože je taky nešťastný, a to kvůli svým rozvedeným rodičům. Pokusit se o nemožné – dávat doučování z němčiny jednomu odepsanci. Urvat své nejlepší kamarádce větvičku zlatého deště, který má ráda. Smazat tabuli.Být přitom, když se bude v hospodě dělat sranda z ,,krve Kristovy“. A při každé vhodné příležitosti nezapomenout zopakovat, že JÁ opravdu jsem křesťan., i když to o mně už ví…

 

1)       Zkuste milovat především ty, které všichni ostatní nesnáší. Možná to půjde těžko a zezačátku to vůbec nebude upřímné. Budete mít pocit, že všechno jenom hrajete. Duch Svatý je ale mocný, garantuju Vám, že záhy to budete brát vážně. Já myslím, že dějepisářku už beru vážně. A i ona mě.

2)       Rozrušení typu ,,příprava na útok“ Vám může pomoct. Ale musíte se ovládat, ,,koně osedlat“ a využít to ve prospěch věci. Stačí si jen představit, co by dělal Ježíš na Vašem místě a udělat to stejné.

3)       Buďte radostnými lidmi. Nevymlouvejte se na to, že jste taky jenom lidi a že i Vy máte právo mít špatnou náladu a být nabručený na všechny kolem – dělají to přece všichni. Ne, MY tohle právo už nemáme.

4)       Co se evangelizace týče, prvně skutky, potom slova. Až přijde čas na slova, poznáte to.

5)       Zkuste někdy udělat něco, co někoho překvapí. Třeba se naprosto nečekaně snížit. Naprosto zapomenout na vážnost. Prostě vykašlat se na Jana Želivského a rýpat se v gumě a povídat si o životě.

6)       Anděl je totiž ten, kdo chodí, přestože by mohl létat…