Epidemie dobra a dva šnečci

Napadlo Vás někdy, čím vším se může takový obyčejný člověk nakazit? Nechme stranou fyzično a zaměřme se na psychično. Nikdy, nikdy bych nevěřila, že vypukne v mém okolí taková epidemie, jaká vypukla a díky Bohu pořád ,,puká“… :)

 

Odjakživa jsem ,,exhibici“ a poslední dobou se to nejen v naší třídě dost jasně projevuje. Chtěla bych se s Vámi podělit jen o pár střípků ze školního života, pár střípků, kterými se absolutně nechci chlubit, protože jsem pouze Jeho nástrojem, pár střípků, které mě potěšily, pobavily a povzbudily v posledních dvou dnech. Chci Vás taky potěšit, pobavit a povzbudit a chci Ho tím oslavit…

 

Laboratorní práce z biologie nebývají zajímavé. Pro mě určitě ne. Zkoumání stoletých a smradlavých včel pod mikroskopem, určování plesnivých mechů podle milion let starých učebnic, pitva hnusné škrkavky, nevědění, co napsat do závěrečného protokolu, protože ,,chtění se“ vyhnout se neustálým klišé typu: ,,Laboratorní práce se mi líbily, pozorování proběhlo úspěšně“, i když pozorování neproběhlo vůbec, protože náčrty jsme obkreslili od Ann (díky), příšerné vedro ve třídě a příšerné pláště na sobě… (Ta věta je češtinářsky hodně zajímavá, co?:)) Proto jsme všichni včera náramně uvítali nápad, že bychom mohli jít jednou ven a teoretické poznatky, které do sebe všichni bušíme každý týden (dobře, někteří), tak konečně mohli uplatnit i v praxi. ,,Koukněte, jak je tam pěkně, musíme ji přemluvit…“ Jako obvykle jsem se snažila strhnout na sebe všechnu pozornost, spolužáky pobavit a zároveň naučit novému slovu (dobře, možná jsem se tím slovem chtěla i trochu blýsknout…:)). ,,Budeme prostě…intervenovat, dokud to nepovolí…“ Několik lidí se začalo smát, jiní se na sebe nechápavě podívali a zbytek spal dál…:) Ale to, co následovalo, naprosto předčilo má očekávání. Na moji snahu reagoval dva metry vysoký a oblíbený spolužák, jeden z ,,kingů“ třídy slovy: ,,Jo, jasně, a když to nevyjde, budeme interpelovat…“ Třída vybuchla a já se taky nemohla udržet. Byla jsem perfektním způsobem překonána a přetrumfnuta, ale mně to vůbec nevadilo, zapomněla jsem na to, protože děcka se smála a smála… Nakazila jsem spolužáka?:)

 

Ve třídě bylo opravdu pořádně veselo a atmosféra byla parádní. Paní profesorka to asi vycítila a po naší krátké intervenci nám opravdu ,,práci v terénu“ povolila. Stáli jsme u rybníka a byli pobízeni, ať se toho nebojíme a vrhneme se pod kameny, kde žije spousta zajímavých živočichů. Jeden odvážný spolužák se pod ně skutečně vrhnul a podařilo se mu vylovit splešťuli blátivou. Měli jsme s sebou dvě kádinky, splešťulku do jedné z nich vložili a přesunuli se dál. Po asi deseti minutách cesty jsme se zastavili u řeky, kde jsme pokračovali v lovu. Díky spolužákovi, který se nebál a směle lovil dál, se do lovu nesměle pustily i dvě spolužačky. (Nakazil je?:)) ,,Máme dva šneky, rychle, máme dva šneky!“ řvaly za chvíli holky jak na lesy. ,,Výborně, holky, tak je dejte do kádinky. Kde je ta druhá?“ znejistěla paní profesorka. Každý se díval na každého, všichni se dívali na všechny a ve výsledku neviděl nikdo nic. ,,My jsme ji tam…nechali?“ Bylo mi profesorčiny zděšené tváře až líto. ,,Šmarja, to snad ne…“ otráveně pronesla spolužačka se šnekem. ,,Je to tam, jak jsme ulovili tu splešťuli? Já tam skočím…“ a už jsem byla na cestě. Proběhla jsem se, cestou viděla dětičky z mateřské školky a připadala si jako hrdinka, která právě splnila nejdůležitější úkol svého života. Bylo to prima, ovšem ono vyvrcholení nastalo až o půlhodinku později, když už jsme měli ve třídě pod lupou ,,odpozorováno“ a paní profesorka přikázala: ,,Jděte někdo, prosím Vás, vyhodit ven ty šneky…“ V naší třídě je o dobrovolníky docela nouze, proto jsem si byla skoro jistá, že to bude zase na mně. Užuž jsem se po kádince natahovala, když v tom mě spolužačka chytla za ruku: ,,Já tam skočím, abys všechno nedělala pořád jenom Ty…“ a smála se. Nakazila jsem spolužačku?:)

 

Ale teď přijde to, co mi skoro vyrazilo dech. Na kontě mém a ,,mého“ Ducha Svatého jsem tedy měla spolužáka i spolužačku. Ovšem že bych mohla zamířit ještě výše, na to jsem se ani neopovažovala pomyslet… To bylo takhle. Měli jsem matematiku a na dveře zaklepaly dvě slečny, že vybírají na… Já už vlastně ani nevím na co, ale na něco potřebného:) Bavila jsem se s nimi ještě před tím, než do hodiny vešly. Prý je skoro všichni ze třídy vyhání a ve výsledku nevyberou skoro nic. ,,Za třicet korun dostanete takovou pěknou placku a přispějete na děti…“ nesměle kuňkaly ve dveřích. Ticho, ticho. Samozřejmě já, moje ,,exhibici-ego“ a především moje víra mi nedovolovala mlčet. ,,Jo, určitě, já si koupím…“ pronesla jsem do toho hrobového ticha… Evidentně to nikdo nečekal. Matikářka se pousmála, podívala na mě a pronesla směrem ke třídě: ,,Jsou tady i někteří…solventní jedinci…“ Atmosféra se uvolnila. Slečny se blížily přes celou třídu směrem k mé lavici, a že sedím vepředu, trvalo jim to nějakou tu chvilku. A asi se to spolužákům nějak rozleželo (díky, Duchu:)) a pár si jich nakonec tu placku koupilo taky. Nakazila jsem tedy i pár spolužáků, ale… Světe div se, mně se povedlo ještě něco mnohem víc. Když už byly holky na odchodu, zvedla se matikářka a z kapsy vylovila dvě dvacky… ,,Tak… No, já si taky koupím, holky… Sice to mám k doktorovi na registrační poplatek, ale čert to vem…“ Třídou to vzrušeně zašumělo a mně v tu chvíli ani nedošlo, co mi dochází teď, že se NÁM vlastně podařilo nakazit i naší jinak relativně suchou matikářku… Báječně:)

 

Tohle jsou asi nejkrásnější chvíle v životě, když vidíte, že SE TO PROSTĚ DAŘÍ, že to funguje, a když to funguje, musí to být pravda. Takže ve výsledku se sami utvrdíte ve víře.

 

A ještě neskončím, ještě mám pro Vás jeden střípek. Když jsem tak v té laboratoři pozorovala se spolužačkou ty dva šneky, které jsme si pojmenovaly Romeo a Julie, kterak se k sobě pomalu blíží, kousek od sebe zůstanou a potom se jeden vzdálí a druhý za ním leze, válely jsme se smíchy, když to spolužák svým chlapským pohledem komentoval. Podívala jsem se z okna a zasněně pronesla: ,,Dášo, myslíš, že je to jako v životě?“ Dáša, ta obyčejná, jednoduchá a milá slečna pronesla něco, co bych od ní v životě nečekala. Začala se smát, škádlivě do mě strčila a zdůrazňujíc každé slovo pronesla: ,,Ale tohle přece JE život…“

 

Všichni se možná snažíme najít něco hlubokého tam, kde nic takového hledat nemusíme. Pořád možná čekáme na speciální chvíle, kdy můžeme svoji víru ukázat a dokázat. Ne. Nečekejme na nic, protože tohle všechno, každý den, každý člověk, každá situace, to JE život. A vždycky můžeme někoho… Nakazit… Tak do toho, šnečci moji:)