O lidech a o útvarech

Ten kdo říká, že k životu ostatní nepotřebuje, že mu stačí jen Bůh, prachsprostě lže. Možná Vám tahle formulace přijde poněkud drsná, ale je pravdivá. Popřete mi snad někdo, že Bůh, ať už se nám to jeví kdovíjak, pro nás vždycky chce to nejlepší a taky ví, co je nejlepší? Ne, nepopřete. Takže kdyby si myslel, že nám k životu stačí jen On, proč by po ulicích chodilo tolik lidí? Proč bychom se rodili z ženy? Proč by ta žena potřebovala muže? Proč by ten muž potřeboval ostatní muže? Zkrátka čím víc je nás, tím líp.

 

Co jsem tím chtěla nastínit? Že je prima mít kolem sebe plno lidí,  ať už někoho milujeme, s někým jsme v příbuzenském vztahu, s někým nás spojuje přátelství, s někým nás spojuje víra a s někým nás nespojuje na první pohled nic, ale přitom všechno. Máme totiž všichni jednoho Stvořitele, jednoho Spasitele a jeden Život věčný. Mě by zajímalo, jak si Vy ostatní představujete právě Život věčný. Pokud budu mluvit za sebe, cítím, že se v Něm všichni ukryjeme (nenapadá mě lepší slovo) a všichni budeme Jedno tvořit:-) Jako tenkrát, na počátku. Taky vycházíme všichni z Něj, takže do Něj zase ,,zajdeme“. Nemyslíte? Možná to zní poněkud komicky, ale podle mě je to pořád lepší představa, než že budou někde poletovat dvě duše a bezstarostně se (v nebi už přece nejsou žádné pozemské starosti) dohadovat o tom, kde je právě třetí duše s pátou a co tam vlastně dělají:-)

 

Napadá Vás, proč by nám jinak Ježíš říkal, že máme milovat bližního svého jako sami sebe? No přece aby nám později nic nebránilo v tom, abychom utvořili u Otce jeden útvar. (Že by lichoběžník? :-) Všímejte si, jak jsem dneska ve formě, to jsou výrazy, sama se děsím, co ze mě vypadne příště… Možná je to tím, že slova jsou příliš pozemská…) Všimněte si, jak se už tady na Zemi snažíme o jednotu, protože to tak prostě cítíme. Stisk dlaně, objetí, dítě u maminky… O spojení muže a ženy, které se v dnešní době zvrtlo v jedno velké nedorozumění, ani nemluvě.

 

Takže až Vám třeba bude někdo nesympatický (stane se, no:-)), představte si, jak i pro něj chce Pán to nejlepší, jak jedním z Vašich hlavních úkolů tady na Zemi je to, abyste ho milovali a jak budete spolu s ním u Otce tvořit ten kosodélník.

 

Tady jde dost o toleranci. Tolerujme se, svoje názory, přesvědčení, životní situace, minulost, skutky i víru. I ,,nevíru“. A nikoho nikdy nezavrhujme a do ničeho nenuťme. A my, co už takový malý trojúhelník na Zemi tvoříme, nedopusťme, aby se mezi nás vloudily nějaké rozbroje. Milujme se s tím, co máme i nemáme.

 

Uvedu nádherný příklad, naši Malou Rytmickou Scholu (jak jinak…:-)). Každý je jiný, každý má jiná charismata, ale všichni jsou tam potřeba stejně, protože kdyby tam nebyl jeden, kdo ví, jak by to teď vypadalo s druhým, a kdyby to kdoví jak vypadalo s druhým, třeba by tam už třetí nebyl. No a kdyby tam nebyl třetí, čtvrtý by byl rozhádán s pátým, a kdyby byl pátý rozhádán, byl by nepříjemný na někoho úplně mimo útvar. A ten by třeba mohl jít a skočit z mostu. Já ráda přeháním, no…Ale o to líp si to uvědomíme.

 

Takže to, že tam jeden lítá jak šílený, druhý je tichá voda, třetí trochu neví, co s životem, čtvrtý třeba ani moc nevěří a pátý je nešťastně zamilovaný, tak přesně tohle má i nějaký význam. A ten pochopíme, až budeme ten pravoúhelník tam nahoře, chápete?

 

,,Rozdávat lidem lásku nestačí, pokud bližní nevedeme  k Tomu, který ji nám dává.“

(P. Kosorin)

Takže buďme hrdí na to, že silou naší i vojska našeho Bůh jest.

Milovaní, těším se na ten čtverec, který tam jednou nahoře utvořím s Vámi. I s tím, kdo Ti nadával, kdo mě pomlouval a kdo ho okradl.

 

Teď mě napadá… co když TAM třeba utvoříme jenom…jeden bod? :-)