Prší

Věnováno všem

To se tak někdy prostě stane, že prší. Přijde ten pitomej déšť. Všechno je mokrý a promočený a člověka štve, že nemá krunýř či ulitu, kam by mohl zalézt. Všechno je mokrý a promočený a člověk se musí schoulit pod peřinu do klubíčka, aby to vydržel. Všechno je mokrý a promočený a člověku se nechce ven, dokonce ani na ta místa, kde je mu za sluníčka nejlíp na světě, člověk nechce nikoho a nic ani vidět, a to jenom proto, že je všechno mokrý a promočený a prší.

 

To se tak někdy prostě stane, že člověk má pocit, že všechno, co dělá, je vlastně zbytečný, úplně zbytečný. Všechno je zbytečný, nic nemá a nedává smysl. Jejda, to, co jsem dělala trpělivě a neustále a pořád a ráda, to, čemu jsem dávala tolik ze sebe a o čem jsem byla tolik přesvědčena celou svoji bytostí, třeba vlastně vůbec není potřeba. A ony výsledky mé práce, o kterých jsem si myslela, že jsou, že jenom nejsou tolik viditelné, třeba vlastně vůbec, ale vůbec neexistují.

Člověku je špatně. A pod peřinou v klubíčku se nedá dělat nic jinýho, než se drásat víc a víc. Je čas zkusit něco na první pohled nesmyslnýho.

Beru pláštěnku a jdu ven, jdu do tmy, do zvuků kapek, pod zatažené nebe, za smutně šeptajícími stromy, jdu do toho pitomýho deště. A jsem mokrá a promočená a déšť ke mně mluví.

Koukej, koukej, tak se přece podívej na mě! Hele, koukej na mě a uklidni se, na mě, já jsem jen déšť, všichni na mě nadávají a… A přesto, podívej se… To všechno, co dělám, má přesto smysl. Není to zbytečný, poněvadž díky mně můžete Vy všichni pít a existovat a žít… A podívej, můj význam není na první pohled vidět. Mám to ale nevděčnou úlohu na tom světě, co? Ale hele, má to smysl. A obrovskej, chápeš, Ty hloupá?

V tu chvíli jsem se zastyděla poprvé.

 

To se tak někdy prostě stane, že člověk má pocit, že udělal moc špatných věcí, že už mockrát udělal něco moc špatně a je sám moc špatnej. Jejda, dělá se mi zle, když si uvědomím, kolikrát jsem někoho zklamala, hloupě se zachovala a zkrátka něco zkazila. Co se stalo, odestáti se nedá, už nikdy se to nevrátí, nikdy to nezměním, pořád to tady se mnou bude. A je mi zle, je mi zle ze mě.

Člověku je špatně. A pod peřinou v klubíčku se nedá dělat nic jinýho, než si všechny chyby a prohřešky přehrávat dokola a dokola. Je čas zkusit něco na první pohled nesmyslnýho.

Beru pláštěnku a jdu ven, jdu do tmy, do zvuků kapek, pod zatažené nebe, za smutně šeptajícími stromy, jdu do toho pitomýho deště. A jsem mokrá a promočená a déšť ke mně mluví.

Koukej, koukej, tak se přece podívej na mě! Hele, koukej, padám a padám znova a znova a čistím všechny a všechno, i poplivané kopretiny i pozvracenou silnici i Tebe. Podívej, všechno vsakuju do sebe a všechno po Tobě stéká dolů a všechno už je dávno pryč, copak to nechápeš a nevidíš, že už si s tím ošklivým nemusíš dělat starosti, protože jsem to dávno z Tebe dostal? Zaměř se radši na to, co je teď a co bude. A nikdy nezapomeň, že kdyby se Ti zase náhodou něco nepovedlo, nemá cenu věšet hlavu. Však já zase přijdu a smyju to, pokud půjdeš ven a budeš chtít, chápeš, Ty hloupá?

V tu chvíli jsem se zastyděla podruhé.

 

To se tak někdy prostě stane, že je člověku hrozně smutno a chtěl by to ze sebe vybrečet. Jejda, chci jenom brečet a řvát a vzlykat a topit se vlastními slzami.

Člověku je špatně. A peřina je promáčená solí a ani schoulit se do klubíčka už nepomáhá. Je čas zkusit něco na první pohled nesmyslnýho.

Beru pláštěnku a jdu ven, jdu do tmy, do zvuků kapek, pod zatažené nebe, za smutně šeptajícími stromy, jdu do toho pitomýho deště. A jsem mokrá a promočená a déšť ke mně mluví.

Koukej, koukej, tak se přece podívej na mě! Hele, koukej, vidíš ty jednotlivé kapky? Nepřipomínají Ti náhodou něco? No jasně, slzy to jsou… Myslíš, že seš jediná na celým světě, která má nějaký trápení a pláče? Tohle jsou slzy celýho světa, slzy všech, kdo právě teď brečí. Slzy z hladu, slzy ze ztráty bratra, slzy z potraceného děťátka, slzy z vyhazovu z práce, slzy ze znásilnění, slzy z rakoviny, slzy z pomluv, slzy z nešťastné lásky, slzy z hádky. Hele, nejseš jediná, která teď brečí. A možná je pro Tebe těžký si to uvědomit, ale vážně seš na tom vlastně docela dobře a neměla bys plakat, od toho jsou tady jiní, chápeš, Ty hloupá?

V tu chvíli jsem se zastyděla potřetí.

 

A v tu chvíli jsem si uvědomila, že deset minut toho pitomýho deště zvládne mnohem víc než třeba celý týden se sluncem i v jeho plné kráse, síle, slávě a vznešenosti.

A v tu chvíli jsem si uvědomila, že být mokrá až promočená je vlastně hrozně fajn.

A v tu chvíli jsem chtěla to všechno vykřičet do celého světa.

A tak v tu chvíli křičím do celého světa:

 

Ty, Francouzko s postižením, které nerozumím ani slovo;

Ty, maminko, ke které nejsem vždycky taková, jak by sis zasloužila;

Ty, opilče, který jsi pozvracel silnici a poplival kopretinu;

Ty, kamarádko, která jsi trochu smutná;

Ty, miminko s obrovskou hlavou;

Ty, básníku, který jsi před padesáti lety věděl, jak se budu dnes cítit a sepsals to do básní;

Ty, můj milý, který jsi mým milým;

Vy všichni, celý světe:

 

Hele, koukejte, jak je to krásné a jak je to v pořádku, koukejte, jak je fajn, když prší, hele, prší, kapky krásně bubnují do oken, stromy něžně a radostně šeptají a prší, prší, P-R-Š-Í!!!