snad to bude k něčemu a o něčem

A venku foukalo

3. 4. 2009 21:19
Rubrika: moje povídky

<!-- /* Style Definitions */ p.MsoNormal, li.MsoNormal, div.MsoNormal {mso-style-parent:""; margin:0cm; margin-bottom:.0001pt; mso-pagination:widow-orphan; font-size:12.0pt; font-family:"Courier New"; mso-fareast-font-family:"Times New Roman"; mso-bidi-font-family:"Times New Roman";} @page Section1 {size:612.0pt 792.0pt; margin:70.85pt 70.85pt 70.85pt 70.85pt; mso-header-margin:35.4pt; mso-footer-margin:35.4pt; mso-paper-source:0;} div.Section1 {page:Section1;} -->

Venku foukalo a ve třídě bylo opět ono zvláštní mrtvo, jako ve všech hodinách biologie. Na první pohled by totiž člověk řekl, že studenti nejenže nesledují výklad a neodpovídají na otázky, nýbrž že dokonce všichni spí, ale na pohled druhý a důkladnější zde bylo přesně tolik života, jako mezi dvěma čerstvými a rozkvetlými mladými na zamilované jarní louce. Pro profesora tedy unaveně spali, ale sami pro sebe bděli až moc a stíhali pod lavicemi všechny své aktivity. Někteří hráli piškvorky, jiní si kreslili, pár lidí poslouchalo potichu hudbu a velká většina držela v rukou mobilní telefony. Každý řešil jiné starosti a radoval se z jiných radostných událostí, každý si žil svůj život a seděl u toho v místnosti s třiceti cizími vrstevníky a jedním cizím dospělým. A každý dělal, že tam patří, ale zároveň se tam každý cítil skoro jako nedopatřením. A venku trochu foukalo a někdo si domlouval rande a jiný plánoval víkendovou party…

Mezi nimi seděla i ona a byla bledá. Ano, všichni se tam cítili zbytečně, ale dalo se to vydržet, protože oni se nějak bavili, ale ona jen seděla, cítila se zbytečně a nemohla to už vydržet, protože neměla, komu napsat, protože byla právě po rozchodu, protože ji všechno bolelo a svíralo a pálilo a protože bez něj nechtěla být už nikdy, nikde, nikým, s nikým a za žádnou cenu.

Vzpomínala, po celou dobu výkladu o ledvinách vzpomínala, jaké to bylo, když si začali psát, když se začali scházet, když se poprvé vzali za ruce, když zjišťovali, že si rozumí naprosto ve všem, když si dali první pusu, když jí koupil první kytku, když pochopila, že s ním vydrží v životě úplně všechno a když hráli spolu tenis a smáli se u toho jako dva blázni.

Před očima měla znázorněnou vylučovací soustavu člověka, ale zároveň viděla jeho šťastný úsměv, do uší jí znělo cosi o nefronech, ale zároveň slyšela jeho hlas říkající ,,Já Tě mi – lu - … Však Ty víš…“, v ruce držela tužku ve snaze dělat si zápisky a rychleji tak zapomenout, ale zároveň pořád cítila jeho ruku ve své dlani, jeho ruku, za kterou by šla kamkoliv. Slzy jí tekly a už se ani nesnažila je zadržet.

A ten hluboký cit, který chovala k němu, se náhle obrátil k ní, k její matce, se stejnou hloubkou, jen v opačné podobě. Tak moc, jako milovala jeho, teď nenáviděla ji, aspoň o tom byla přesvědčena. To ona, ona za všechno může, matka může za to, že se se mnou rozešel! To její hloupé poznámky a neustálé narážky a urážky byly tím jediným a strašně obrovským hřebíčkem do rakve našeho vztahu! To ona, moje vlastní matka může za to, že to nejkrásnější, co jsem v životě prožívala, takhle skončilo!

A celá třída pořád žila svým mrtvým tichem, všichni měli svoje útočiště a spolužákovi před ní přišla SMS. Slzy už nešly zastavit. Pomalu se koukala, jak bere do ruky mobil, vidí blikající nápis ,,Přijaté zprávy“ a dává mobil zpátky do lavice. Div že nezaštkala nahlas. Přesně takhle jsem to já taky dělala, týrala se, taky jsem brala mobil, uvnitř cítila výbuch štěstí, že napsal, položila přístroj zpátky, abych se mohla třikrát zhluboka nadechnout a víc natěšit na přečtení zprávy. Taky jsem to takhle dělala, jemu určitě píše jeho slečna, a vůbec, všichni si tady s někým píší nebo aspoň hrají ty pitomé piškvorky, ale všichni chtějí žít a neví, jaké to je, muset pořád myslet na to nejvíc, co už je pryč a na matku, která to všechno zavinila.

A všechno najednou viděla mlhavě a měla chuť vyběhnout ze třídy a hlasitě se rozbrečet chodbě a zakřičet na všechny: ,,Važte si toho, co máte, važte si toho, proboha!“ a nesnášela přitom svoji matku a venku foukalo.

Odhodila tužku i sešit, unaveně položila hlavu na lavici a zavřela ubrečené oči. Hlavu zvedla až kvůli nezvyklému šumu ve třídě. Ne, nezvonilo, jen jeden ze studentů v předních lavicích vyběhl z ničeho nic na chodbu. Nikdo nevěděl, co se děje, a za chvíli se zpoza dveří ozval hlasitý pláč a výkřik ,,Važte si toho, co máte, važte si toho, proboha!“ Všichni byli v šoku, protože všichni si mysleli, že tvrdí kluci nikdy nepláčou. A zaražený profesor přerušil svůj výklad, někteří vypnuli své hudební přehrávače a ona najednou tak nějak přestala myslet na svoji velkou lásku a skoro stejně velkou nenávist k té, která ji porodila. A tomu na chodbě svítilo na displeji: ,,Tak ted uz to vsechno musime zvladnout sami. Maminka zemrela pred pulhodi“

Zobrazeno 3644×

Komentáře

karolina-j

nádherné... jsem tvoje velká obdivovatelka!

Klára Madejová

Na začátku jsem si omylem přečetla "zde bylo přesně tolik života, jako mezi dvěma ČERSTVE ROZKVEDLANÝMI mladými na zamilované jarní louce" :oD. To byl omyl. Nicméně asi mě to nějak ovlivnilo do budoucna. Asi jsem tvůj věčnej kritik Maru, asi jsem moc ovlivněná tvými předchozími články, to teď vážně přiznávám. Ale prostě mi to příjde takové... nedomyšlené, podivně pokroucené, uměle nakadeřené, rádoby napínavé, rádoby s překvapivým koncem, který ovšem podle mě nemá žádný vztah k předchozímu textu. Asi jako když napíšeš pohádku o princezně a drakovi a princeznu nakonec přejede autobus. Asi ty tvoje články přestanu číst a nebudu ti kazit sled nadšených a pochvalných komentářů pod článkem :o).

Zobrazit 14 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio