Z deníku jednoho skoro sezdaného páru

ONA

Jejej, tak je to tady. Po všech těch slzách, co tenhle můj zápisník už viděl, se mu teď muselo hodně ulevit. Snad poprvé mě totiž vidí zářit. A zářím, protože si zítra beru mně nejbližšího muže na světě. A zářím, přestože vím, že tenhle můj pocit stejně nebude trvat věčně, přestože vím, že život bude ještě hodně těžký. V předvečer svatby, v předvečer vyvrcholení našeho vztahu jsem se rozhodla, že se prolistuju svým deníkem až zpátky k počátku této lásky. Udělala jsem to; a teď se směju jako blázen a zároveň jsem trochu v šoku, hlavně když si čtu zápisky z jednoho období…

Pamatuju si na tu dobu dobře, bylo to docela zpočátku našeho právě se rodícího vztahu. Michal tenkrát na všechny schůzky chodil pozdě. Ať jsme šli kamkoliv, pravidelně přicházel o deset minut déle než já. Omlouval se mi sice, ale mě to dost iritovalo a myslím, že jsem na něj byla kvůli tomu i docela nepříjemná. Teď, po tom všem, co jsme spolu prožili, po tom, co jsem poznala všechny jeho stránky, po tom, co mě několikrát dokázal vytáhnout z těch největších krizí pouze svojí přítomností, se mi nějakých tehdejších deset minutek jeví jako naprostá malichernost. Ale pročítám si své staré zápisky a nemůžu uvěřit tomu, co vidím, pro mě bylo v té době těch blbých pár minut skoro důvodem k rozchodu! Opravdu jsem vážně uvažovala nad tím, že to odpískám! Teď to absolutně nemůžu pochopit, musela jsem být tak ješitná…

Jejdamane, klepu se teď hrůzou, když si představím, co by se stalo, kdybych se s ním tenkrát opravdu rozešla (a že jsem k tomu, soudě dle deníku, vážně neměla daleko!)… Dobře, možná bychom se k sobě vrátili, ale možná taky vůbec ne, možná by si jeden z nás našel někoho jiného a možná bychom se už nikdy v životě neviděli, nikdy bych nepoznala, jak moc dokážeme navzájem rozvíjet své kladné stránky, jak moc společného toho máme, jak moc si chybíme, když nejsme spolu, a jak moc se umíme milovat.

Michal už chodí všade včas a já se jeho případným náhodným zpožděním s klidnou hlavou usmívám. V životě bych nevěřila, že jsem tak skvělému člověku chtěla dát kvůli takovéto pitomosti košem, ale mám to tady černé na bílém. Až teď chápu, že bych vlastně odkopla kluka dřív, než bych ho opravdu poznala.

Miluju ho, miluju. A za pár hodin si ho i beru a on si bere mě. Božínku, tomuhle říkám absolutní štěstí! A i ten pitomý problém s nedochvilností je už vyřešen. Od zítřka už totiž budeme chodit všude spolu… Neuvěřitelnééé!

 

ON

Páni, tak je to tady. Po všech těch nadávkách, co tenhle můj zápisník už slyšel, se mu teď muselo hodně ulevit. Snad poprvé mě totiž vidí v pohodě. A jsem v pohodě, protože si zítra beru mně nejbližší ženu na světě. A jsem v pohodě, přestože vím, že tenhle můj pocit stejně nebude trvat věčně, přestože vím, že život bude ještě hodně těžký. V předvečer svatby, v předvečer vyvrcholení našeho vztahu jsem se rozhodl, že se prolistuju svým deníkem (ještě že si ho i přes všechny blbé pohledy vedu!) až zpátky k počátku této lásky. Udělal jsem to; a teď se směju jako magor a zároveň jsem trochu v šoku, hlavně když si čtu zápisky z jednoho období…

Pamatuju i na tu dobu dobře, bylo to docela zpočátku našeho právě se rodícího vztahu. Vím, že jsem byl tenkrát hodně zaneprázdněný, babička byla totiž těžce nemocná a já se o ni musel často starat. Málokdy se mi kvůli tomu podařilo přijít na schůzku s Marki včas. Nikdy jsem jí to o babičce neřekl, nechtěl jsem ji zbytečně zatěžovat našimi rodinnými starostmi. Vždycky jsem jen sklopil uši a za těch pět minut se omluvil. Zezačátku to brala, ale potom na mě začala být kvůli tomu trochu nepříjemná. Teď, po tom všem, co jsme spolu prožili, po tom, co jsem poznal všechny její stránky, po tom, co mě několikrát dokázala vytáhnout z těch největších krizí pouze svojí přítomností, se mi nějakých tehdejších pár jízlivých poznámek jeví jako naprostá malichernost, snesl jsem a snesu v životě ještě mnohem horší věci. Ale pročítám si své staré zápisky a nemůžu uvěřit tomu, co vidím, pro mě bylo v té době těch pár blbých napůl - urážek skoro důvodem k rozchodu! Opravdu jsem vážně uvažoval nad tím, že to odpískám! Teď to absolutně nemůžu pochopit, musel jsem být tak ješitnej…

Ty vole, mrazí mě v zádech, když si představím, co by se stalo, kdybych se s ní tenkrát opravdu rozešel (a že jsem k tomu, soudě dle deníku, vážně neměl daleko!)… Dobře, možná bychom se k sobě vrátili, ale možná taky vůbec ne, možná by si jeden z nás našel někoho jiného a možná bychom se už nikdy v životě neviděli, nikdy bych nepoznal, jak moc dokážeme navzájem rozvíjet své kladné stránky, jak moc společného toho máme, jak moc si chybíme, když nejsme spolu, a jak moc se umíme milovat.

Babička už je zdravá, proto chodím všude včas, a když se náhodou malinko zpozdím, Markétka mi už jde s úsměvem naproti. V životě bych nevěřil, že jsem tak skvělému člověku chtěl dát kvůli takovéto pitomosti košem, ale mám to tady černé na bílém. Až teď chápu, že bych vlastně odkopnul holčinu dřív, než bych ji opravdu poznal.

Miluju ji, miluju. A za pár hodin si ji i beru a ona si bere mě. Mazec, tomuhle říkám absolutní štěstí! A i ten pitomý problém s nedochvilností je už vyřešen. Od zítřka už totiž budeme chodit všude spolu… Neuvěřitelnýýý!

 

Jediný geniální závěr:

 

Vztahy se musí řešit s klidnou hlavou, a to víc než cokoliv jiného…:o)