Z deníku jednoho páru

ONA

Zažila jsem už dost vztahů – jo, okolí má asi pravdu, když mi říká, že na můj věk až neúměrně moc. A pochopitelně jsem měla i docela dost sexuálních partnerů – tak jednak to do vztahu patří a druhak jsem ve věku, kdy si, do prčic, musím pořádně užít. Proč to všechno píšu? Protože momentálně chodím s Honzou a prožívám něco úplně jinýho, něco, co je tak jiný a tak krásný, že se toho až děsím… Jsem docela systematička (i v tomhle jsme si s Honzíkem dost podobní), proto jsem se rozhodla, že sepíšu alespoň tři body, tři útržky z našeho vztahu, abych za pár let viděla, proč byl tenhle tolik, ale tolik jiný…

1) Ve všech vztazích, co jsem kdy prožila, jsem společnou sexualitu brala pouze jako prostředek svého vlastního potěšení. Čili se mi taky několikrát stalo, že jsem se s partnerem rozešla jen kvůli tomu, že mě nedokázal patřičně uspokojit. A teď? Neříkám, že Honzík není dobrý milenec, to vůbec ne, absolutně, ba naopak, jenže já jsem se teď přestala ohlížet jenom na sebe, mně jde normálně poprvý v životě i o něj! Chci, abychom měli příjemný zážitky oba a taky chci, aby naše milování bylo hezkou špičkou ledovce v našem vztahu, ne tím základem, na kterém se staví všechno ostatní. Až s Honzíkem jsem poznala, že je mnohem lepší rozumět si prvně dobře mimo postel a teprve až potom v posteli. Ne naopak.

2) Dřív jsem měla největší hrůzu z toho, že nebudeme mít s partnerem o čem mluvit. Poctivě jsem si před každým rande dávala v hlavě dohromady okruhy naši společné budoucí konverzace. A děsila jsem se okamžiku, kdy si nebudeme mít co říct a bude hrobové ticho. S Honzíkem je to jinak. Ne, že bychom neměli společnou řeč, to vůbec ne, absolutně, ba naopak, jenže Honzík je první člověk, s kterým se dá krásně i mlčet aniž by se jeden z nás cítil trapně. Jen tak si vychutnávat přítomnost toho druhého a občas líně prohodit nějaké to obyčejné a něžné slůvko… Paráda!

3) A jako poslední bod… Jen taková vzpomínka, taková miniaturka z našeho života. Byla jsem nedávno nemocná. Ležela jsem v posteli rozcuchaná, nemytá, zpocená, s lesklýma očima. A on přišel, uvařil mi, dal mi pusu na tvář a ani jednomu z nás nepřišlo blbý, že mám mastný vlasy. Božínku, dřív bych vyváděla jak utržená z řetězu, kdyby mě přítel takhle viděl. A teď? Žádný problém, mám pocit, že to náš vztah s Jendou spíš posílilo…

Tak nevím. Mám pocit, že buďto je to všechno jenom strašně krásnej sen, z kterýho se prostě brzo probudím, nebo to, co jsem prožívala před tím, nikdy nemohla být láska. Takhle šťastná jsem ještě v životě nebyla, ale nejlepší na tom je, že tentokrát mám pocit, že to s drobnými změnami, které ke vztahu patří, může trvat až do smrti. Jejku, já ho asi fakt milu…

ON

Zažil jsem už dost vztahů – jo, okolí má asi pravdu, když mi říká, že na můj věk až neúměrně moc. A pochopitelně jsem měl i docela dost sexuálních partnerek – tak jednak to do vztahu patří a druhak jsem ve věku, kdy si, do prdele, musím pořádně užít. Proč to všechno píšu? Protože momentálně chodím s Verunkou a prožívám něco úplně jinýho, něco, co je tak jiný a tak krásný, že se toho až děsím… Jsem docela systematik (i v tomhle jsme si s Veruš dost podobní), proto jsem se rozhodl, že sepíšu alespoň tři body, tři útržky z našeho vztahu, abych za pár let viděl, proč byl tenhle tolik, ale tolik jiný…

1) Jako první bod bych uvedl to, čemu se říká ,,vyznání lásky“. Každá holka to chce slyšet co nejdřív a co nejvíc a co nejčastěji, na to už jsem stačil přijít. Proto jsem v každým předchozím vztahu říkal ono profláknuté ,,Miluju Tě“ opravdu hodně, a co hůř, dost často i bezmyšlenkovitě až neupřímně, nejlépe někde na veřejnosti a s rádoby hlubokým pohledem do očí, tak to měly kočky nejradši.  S Verčou… Je to jinak. Jsem opatrnej, hrozně moc opatrnej, protože chápu, jak křehký a hluboký a zázračný to mezi náma dvěma je. A když jí někdy nečekaně zašeptám do ucha jenom ,,Mám Tě rád“, jen těžko jde popsat, co se v tu chvíli děje.

2) Vždycky jsem měl hrozné nutkání vybírat si partnerku tak, aby mě dobře reprezentovala. Chtěl jsem dlouhonohou borku, co se umí pěkně oblíct. Jen ať kámoši vidí, na co mám. A teď? Ne, že by Veru nebyla dlouhonohá slečna s výborným vkusem, to je, a já se s ní rád pochlubím, ale tentokrát mám pocit, že bych s ní byl, i kdyby nás nikdy nikdo neměl vidět. Myslím, že bych neměl problém odjet s ní na opuštěný a vylidněný konec světa a zestárnout tam s ní. S ní.

3) A jako poslední bod… Jen taková vzpomínka, taková miniaturka z našeho života. Verča byla nedávno nemocná. Ležela rozcuchaná, nemytá, zpocená, s lesklýma očima. Šel jsem za ní a uvařil. Myslím, že jsem jí dal i pusu na tvář. A ani jednomu z nás nepřišlo blbý, že má mastný vlasy. Božínku, dřív bych vyváděl jak utrženej z řetězu, kdybych viděl svoji přítelkyni v takovým nedokonalým stavu. A teď? Žádný problém, mám pocit, že to náš vztah s Veru spíš posílilo…

Tak nevím. Mám pocit, že buďto je to všechno jenom strašně krásnej sen, z kterýho se prostě brzo probudím, nebo to, co jsem prožíval před tím, nikdy nemohla být láska. Takhle šťastnej jsem ještě v životě nebyl, ale nejlepší na tom je, že tentokrát mám pocit, že to s drobnými změnami, které ke vztahu patří, může trvat až do smrti. Jejku, já ji asi fakt milu…