Z deníku jednoho dokonalého páru

ONA

Tak včera to bylo zase tady. Po roce. Valentýn – svátek zamilovaných. A já jsem zamilovaná a já jsem ho slavila. S Jakubem. Jak to dopadlo? Skvěle, na první pohled naprosto báječně. Přesně tak, že kdokoliv by nás viděl, pomyslel by si cosi o nejšťastnějších hrdličkách pod sluncem. A záviděl by. Jo, každej by nám zatraceně záviděl, tím jsem si jistá. Ale…

Šli jsme na večeři. Svíčka hořela, stůl pro dva byl perfektně prostřen a v tom nejkrásnějším a nejintimnějším koutku restaurace hrála jen tlumená hudba. Jídlo bylo vynikající, Jakub samozřejmě zaplatil i to nejdražší víno a pomohl mi do kabátu. Venku na mě čekalo překvapení v podobě dvaceti rudých růží a taxíku, který nás odvezl k němu domů. Napustili jsme si horkou a voňavou vanu, vyznali jsme si lásku a potom jsem dostala krásný dárek – stříbrné naušnice.Vskutku nádherný večer strávený s člověkem, u kterého miluju i malíček levé ruky. Ale .....

Dneska sedím u stolu, koukám do prázdna a skoro brečím. Všechno, všechno, celý tenhle vztah je jedna velká přetvářka. A přetvařuju se já. Jako ten včerejší večer. A je mi z toho špatně, vždyť on to myslí tak pěkně a upřímně…

Kde je problém? Už nějaký ten pátek mi situace v našem vztahu začíná vadit. Důvodem je strojenost. Jsem do Jakuba zamilovaná, o tom žádná, ale nemůžu se zbavit dojmu, že všechno je to tak jaksi hrané… Mnohem radši bych celý ten večer trávila třeba...třeba venku na procházce, potom bychom mohli do supermarketu koupit těstoviny a spolu vařit a tančit a smát se a blbnout a povídat si a třeba si usnout v náručí při nějaké hloupé americké komedii. Místo toho… Taková snobárna! A vůbec, vždycky, když se vidíme, oba se snažíme být hrozně dokonalí. Jsem do něj moc zamilovaná a on do mě taky, ale chtěla bych… Co vlastně? Chtěla bych s ním po tom půlroce být taky někdy jindy než perfektně nalíčená. A ty nádherné náušnice? Překrásné, ale ty přesčasy, co musel brát, aby na ně vydělal, bych s ním radši chodila třeba do fitka. Bez náušnic. Rozcuchaná. Za ruce.

Přesně takhle to cítím a holky mi říkají, že bych mu to měla říct. Ale nedovedu to, on je v tom všem tolik šťastný, nechci to nijak zrušit...To se budu radši takhle perfektně přetvařovat. Myslím, že kdybych mu řekla, že ho chci vidět i neoholeného, měl by pocit, že ho někam tlačím. Že ho považuju za něco víc než svého hezkého kluka. Že s ním… Že s ním chci zažít dobré i zlé. Že s ním chci zestárnout... A já si víc a víc uvědomuju, že opravdu chci -

 

ON

Tak včera to bylo zase tady. Po roce. Valentýn – svátek zamilovaných. A já jsem zamilovaný a já jsem ho slavil. S Jančou. Jak to dopadlo? Skvěle, na první pohled naprosto báječně. Přesně tak, že kdokoliv by nás viděl, pomyslel by si cosi o nejšťastnějších hrdličkách pod sluncem. A záviděl by. Jo, každej by nám zatraceně záviděl, tím jsem si jistej. Ale…

Šli jsme na večeři. Vymyslel jsem to, myslím, pro Janu báječně – všechno, jak má být. Svíčky, dobré jídlo, hudba a rudé růže. Tohle se zákonitě musí líbit každé holce, ne? Potom jsme jeli k nám domů, kde hezky započatý večer pokračoval. A jako třešničku na dortu jsem dal Janičce i hezké stříbrné náušnice. Všechno se tolik povedlo, že jsem si až říkal, že to musí být jenom sen. A nejhezčí bylo, jak Janě upřímně zářily oči štěstím. Já tu holčinu fakt miluju, miluju i malíček její pravé ruky a udělal bych pro ni cokoliv, jakkoliv kýčovitě to zní.

Ale teď tu sedím u stolu, koukám do prázdna a mám pocit skoro jako by to všechno přece jenom sen byl a já se z něj právě probudil. Proč? Podívejme se pravdě do očí – už dlouho se v tomhle vztahu přetvařuju. A to docela dost.  A celý ten na první pohled dokonalý včerejšek byl jedna velká komedie z mé strany. A je mi z toho špatně – vždyť ona to myslí tak pěkně a upřímně…

Kde je problém? Mnohem radši bych celý ten večer trávil třeba venku na procházce, potom bychom mohli do supermarketu koupit rýži a spolu vařit a tančit a smát se a blbnout a povídat si a třeba si usnout v náručí při nějaké hloupé německé detektivce. Místo toho… Taková snobárna! A vůbec, vždycky, když se vidíme, oba se snažíme být hrozně dokonalí. Jsem do ní moc zamilovaný a ona do mě taky, ale chtěl bych… Co vlastně? Chtěl bych s ní po tom půlroce být taky někdy jindy než perfektně oholený. A ty nádherné náušnice? Překrásné, ale ty přesčasy, co jsem musel brát, abych na ně vydělal, bych mnohem radši trávil s Janičkou, nějaký program bychom si už vymysleli. Hlavně, že bychom byli spolu. A drželi se za ruce.

Přesně takhle to cítím a kluci mi říkají, že bych jí to měl  říct. Ale nedovedu to, ona je v tom všem tolik šťastná, nechci to nijak zrušit...To se budu radši takhle perfektně přetvařovat. Myslím, že kdybych jí řekl , že ji chci vidět i nenalíčenou, měla by pocit, že ji někam tlačím. Že ji považuju za něco víc než svoji hezkou holku. Že s ní… Že s ní chci zažít dobré i zlé. Že s ní chci zestárnout... A já si víc a víc uvědomuju, že opravdu chci –

 

tři geniální závěry:

 

1)  Nejhorší a nejnebezpečnější fáze vztahu? Když se ze zamilovanosti stává láska.

 

2) Malinká přetvářka se časem stává velikou, potom už není cesty zpět.

 

3) Drobnosti typu ,,americká komedie, nebo německá detektivka?“ byly, jsou a budou vždycky ;-)