Z deníku jednoho bývalého páru

Motto: Od vztahu dostaneš, co do něj dáš.

ONA

Tak jsme se rozešli. Je mi špatně. My jsme se rozešli po sedmi měsících, po sedmi měsících jsme se prostě rozešli! Zažili jsme spolu změny ročních období, přežili jsme spolu největší krize, třeba když mu zemřela maminka nebo když mě nevzali na vyhlídnutou školu. Je mi špatně, ale takhle to asi v životě chodí.

Začalo to úplně nenápadně. Byli jsme trochu rozhádaní, uznávám, že asi kvůli úplným malichernostem. Napsala jsem mu SMSku, ať za mnou přijde, že ho chci vidět. A on… On neodpovídal. Nevím, co mu přelítlo přes nos, prostě neodpovídal. A já jsem celá roztřesená a zničená seděla na posteli a nebyla schopná se soustředit na nic jiného než na svůj mobil, který pořád neoznamoval příchod nové zprávy. A seděla jsem tři hodiny na posteli, neustále telefon hypnotizovala očima a připadala si jako ten nejposlednější člověk v jeho životě. A on pořád neodpovídal a nevolal a vůbec nestál u dveří s kytkou jako to dělal dřív. Bylo mi čím dál hůř a začínala jsem být neuvěřitelně naštvaná. A celou tu pitomou noc, co se mi pán neráčil ozvat, jsem přemýšlela o našem vztahu a došla k závěru, že to vlastně vůbec nemá cenu. Je to egoista, myslí jenom na sebe a jde mu jen o sebe. A on se neozýval a nevyjasňoval si to se mnou a nevyvracel mi to a já jsem byla čím dál pevněji rozhodnutá to celé ukončit. Proto když další večer zazvonil u našich dveří, řekla jsem mu, že je konec, a zabouchla mu před nosem. Bylo to možná drsný, ale on byl ke mně taky drsnej.

Příště si dám zatracenej pozor na výběr partnera. Chci totiž ve vztahu toleranci a trpělivost. Bez toho to nejde. A chci vztah, kde do toho ten druhý dá všechno. Nejen já. I on.

ON

Tak jsme se rozešli. Je mi špatně. My jsme se rozešli po sedmi měsících, po sedmi měsících jsme se prostě rozešli! Zažili jsme spolu změny ročních období, přežili jsme spolu největší krize, třeba když ji nevzali na vyhlídnutou školu nebo když mi zemřela maminka. Je mi špatně, ale takhle to asi v životě chodí.

Byli jsme trochu rozhádaní, teď zpětně si uvědomuju, že kvůli zbytečnostem. Cítil jsem, že si to musíme všechno ujasnit. Možná, že kdybych k ní šel hned ten večer, dopadlo by všechno jinak. Jenže já jsem zrovna jako naschvál oslavoval bráchovy narozky a trochu jsem se opil, a co víc, ztratil jsem mobil. Hrozně mě to nasralo, novej mobil, půlka našetřenejch peněz z loňský brigády na něj padla, a já ho ztratím! Čili jsem měl celou tu noc víc starostí se sebou samým… Zkrátka hledal jsem mobil a střízlivěl jsem. Nicméně další den jsem o vztahu dost přemýšlel a došel k názoru, že bude dobrý za ní zajít a v klidu si promluvit. Původně jsem chtěl dokonce koupit i kytku jako dřív, ale vzhledem ke ztrátě telefonu musím šetřit, proto jsem šel nakonec bez kytky. Otevřela mi celá rozcuchaná, ubrečená a s nenávistným pohledem řekla něco v tom smyslu, že nám to stejně vůbec neklape a že je konec. A zabouchla mi před nosem ještě před tím, než jsem se stačil nadechnout. Byl jsem tolik v šoku z jejího přístupu, že ani nevím, jak jsem se dostal do hospody. Seděl jsem u stolu, koukal do prázdna, kopal do sebe jednoho panáka za druhým a nadával na svět, tak prvně ztratím drahej mobil a den na to i holku! Bylo mi zle a ještě teď není všechno úplně v pohodě, ale vlastně jsem rád, že to takhle dopadlo. Vždycky byla tak trochu hysterka a dělala z komára velblouda, což mě štvalo. Je dobře, že to skončilo.

Příště si dám zatracenej pozor na výběr partnerky. Chci totiž ve vztahu toleranci a trpělivost. Bez toho to nejde. A chci vztah, kde do toho ten druhý dá všechno. Nejen já. I ona.