Nevím, co to bylo za zvláštní skupinu lidí, a už vůbec nemůžu pochopit, co to bylo za divné setkání. Zezačátku pršelo. Bylo tam plno mladých. A všichni byli jaksi rozzáření… Slečny, přestože neměly rozjasňující oční stíny ani řasenku, byly tolik jasné, jako už jsem dlouho neviděla. Kluci, přestože neměli žádné super antiperspiranty, co zajistí úspěch, působili velmi příjemně. Nikdo vlastně nijak nevynikal, všichni byli na stejné úrovni, ale na zatraceně vysoké úrovni. Co osoba, to už od pohledu osobnost. Hlavně ale nechápu, proč nikdo nemluvil sprostě. A ještě jedna věc mě zarazila. Proč se jen všichni tolik usmívali?
Bylo bláto. Stanovali. Potkávala jsem holčiny, které měly nohy zablácené až ke kotníkům. Ony nenadávaly a ani si nestěžovaly. Nechápu to, každá holka se chce přece líbit a být čistá! Byly jako prasátka, a přesto se usmívaly…
Viděla jsem rozzářenou dívku, co se v noci vracela z večerní procházky s klučinou. Ne, nevypadala znásilněně, ba naopak měla na sobě jeho bundu. A šli potichu a něco si šeptali a dívali se na hvězdy a byli mladí a čistí a usmívali se…
Koukala jsem na to shromáždění zdálky. A pak jsem se odvážila jít blíž. Vůbec jsem nechápala, o čem mluví ten pán uprostřed. Ale jen jsem tam přišla a sedla si na zem, přitočila se ke mně milá slečna se dvěma copánky a pošeptala mi, jestli si nechci sednout k ní na karimatku. Přikývla jsem a oplatila jí milý úsměv. Vzala mě za ruku a ukázala svoje místečko, ale ouha, na její karimatce už bylo plno! Tohle ale ani pro jednu nebyl problém, okamžitě přestaly věnovat pozornost té přednášce, či co to bylo, a zmáčkly se tak, abych se já, neznámá, mezi ně vešla… A usmívaly se…
Šla jsem z koncertu. Obrovská plocha, kvanta lidí. Člověk aby po takovýchto akcích hned sháněl uklízecí četu. Ale na téhle zvláštní akci? Ha, skoro nic! Odpadky vzorně v koších, nikde žádné zvratky ani použité kondomy, jak to bývá pravidlem… Nechápu to.
Dokusovala jsem rohlík, a najednou se zezadu ozvalo: ,,Dobrou chuť!“ Otočila jsem se po hlase, čekala někoho známého, ale… Byl to neznámý člověk! Proč mi cizí kluk přeje dobrou chuť? Potřebuje snad něco? Nebo se mu líbím a chce navázat kontakt? Ostražitě jsem stáhla sukni níž, opatrně poděkovala a čekala, co se z toho vyklube. Ale… On se jen znovu pousmál a předešel mě… Co to mělo znamenat? A proč se zase tak zvláštně usmíval?
Ale co bylo pro mě naprosto nepřekonatelné… Dívat se na ty jejich zvláštní obřady, jak všichni šeptají ta vznešená slova, jejichž význam jsem nechápala, ve vzduchu byla cítit jakási vítězná atmosféra a ti mladí se pořád tak záhadně usmívali… A vtom mi na rameno zaklepal úplně neznámý muž a nabídl mi svoji deku. Takový šok jsem nezažila už dlouho. Vycházelo slunce a já jsem neměla odvahu odmítnout, přikývla jsem, a přestala jsem se třást zimou, to všechno se najednou přeměnilo v dojetí… A taky jsem se najednou začala usmívat jako oni… Ani nevím, proč vlastně…
Možná se na mě budou dívat jako na blázna, když na normálním koncertě budu jako jediná používat odpadkový koš. A asi si budou ťukat na čelo, když neznámému jedlíkovi popřeju dobrou chuť. Pomyslí si, že jsem zvláštní, když se budu pořád usmívat…
Proč to vlastně dělat na všech akcích bez rozdílu, když je to tolik obtížné a nepohodlné?
Protože i nevěřící si zaslouží prožívat ActIv8 v malém -
musím(e).....všichni:-)
Jo, je drsné, že to takové bylo, ale úplně stejně na mě působilo i setkání v Táboře. Mohl bych toho říct víc, ale úplně bude stačit, když řeknu, že jsem si taky myslel, že setkání pro mě nejsou, že jsou moc masové...
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.