Vaše nové novoroční předsevzetí

Reprezentativní novoroční článek speciálně pro seily a vojteca… Jste skvělí:o)

 

Děti moje, jak nejlépe začít nový rok? Nějakým bohulibým předsevzetím? Co takhle stát se dobrovolníkem Charity? Zvažte to. Dobře. Stojí to za to. Zároveň zakládám společenství ,,Dobrovolníci“ (http://www.signaly.cz/dobrovolnici) a doufám, že budeme růst geometrickou řadou…

 

O věčných Vánocích

Svět se se mnou otočil už osmnáctkrát, což není sice moc, ale pár Vánoc už jsem zažila a dobře znám tu úžasnou vánoční atmosféru – atmosféru, kterou miluje snad každý. Nemyslím koledy, cukroví, kapra a nákupy, ne, teď myslím něco trochu jiného. To, jak jsou na sebe všichni hodní…

Jistě už jste to taky zažili. Nakupujete poslední drobnůstky, které potřebujete k vskutku dokonalému prožití Vánoc (třeba balicí papír) a vtom zjistíte, že jste si zapomněli peněženku. Pán vedle Vás, který je soudě dle notebooku a luxusních brýlí desetkrát bohatší než Vy, se na Vás místo nervózního odkašlání usměje a řekne: ,,Víte co? Tak já Vám ten baličák koupím, stojí jenom dvacku a… A jsou přece Vánoce, ne?“ A slečna prodavačka se na pana podnikatele hezky podívá a laškovně prohlásí: ,,Hurá, tak už konečně vím, jak vypadá Ježíšek...“ A Vy popřejete oběma Šťastné a veselé a oni Vám taky a jdete domů a sněží na Vás a prozpěvujete si a máte dobrou náladu, protože vidíte, jak dva puberťáci pomáhají babičce s nákupní taškou a maminky a tatínkové se svorně drží za ruce a děti pouští kapry, protože ,,jsou přece Vánoce, ne?“…

Svět se se mnou otočil už osmnáctkrát. A nevím proč, ale už odnepaměti mají mladí nějaký zvýšený smysl pro spravedlnost a čisté oči a krásné představy o ideální světě. Já nejsem výjimkou. Tak proto, proto na mě působily Vánoce vždycky tak blahodárně, kvůli tomu, jak jsou na sebe všichni dobří, a proto jsem si taky vždycky ráda představovala, jaké by to bylo, kdyby bylo pořád ono ,,před Vánocemi“ a všichni by si nezištně pomáhali a prozpěvovali a jejich starosti by byly menší, protože by se zaměřovali na dobro-konání a bylo by všem fajn, fajn, fajn.

Jenže už jsem velká holka a viděla jsem, že takhle to v životě nefunguje, taky jsem se už párkrát zklamala a párkrát brečela a pochopila, že ony ,,věčné Vánoce“ jsou naprostou utopií. A chtěla jsem být pořád tak veselá jako před Vánocemi a pomáhat ostatním nezištně a usmívat se na svět, ale byla bych v tom sama a byla bych za blázna a daleko bych to nedotáhla.

A potom se stalo něco, o čem se mi nesnilo ani v těch nejrůžovějších snech. Narazila jsem na partu podobně smýšlejících lidí. A na jejich organizaci.

Ne, asi nejsou tolik materiálně bohatí, aby mohli zaplatit balicí papír za člověka bez peněz, ale mají zase jiné prostředky, které rozdávají potřebným: všechen svůj čas a svoji radost a svoje lidství dávají tam, kde není – třeba do azylových domů či nízkoprahových klubů. Babičkám pomáhají dennodenně, za ruce se také drží pořád a kapry sice nepouští, ale zato rádi odpouští. A nedělají to proto, že ,,jsou přece Vánoce“, ale proto, že… No jo, proč vlastně? Protože ,,jsme přece lidi“? Protože je to baví? Protože neztratili svoje ideály a šli za nimi? Těžko říct. Ale moc se mi to všechno líbí, moc.

A tak jsem se stala dobrovolnicí Charity. A baví mě to. A pomáhám nezištně a prozpěvuju si a usmívám se a pořád mám, na co těšit – skoro jakoby mě čekaly Vánoce každý týden. A hlavně: je nás hromada.

Proč to ti šílenci dělají, co z toho mají, takhle nezištně pomáhat? Člověče, já už to asi chápu. Ti šílenci mají tu úžasnou vánoční atmosféru po celý rok…

Svět se se mnou otočil už osmnáctkrát a pořád ráda sním o krásném světě. A díky Charitě jsem ani já neztratila svoje ideály…