Já a Mistr Leonardo

Takhle jsem si poradila s netradičním úkolem do fyziky, měli jsme nějakým způsobem zpracovat naše zážitky ze školní akce asi 14 dní staré:o)

viz http://www.leonardo-da-vinci.cz/

,,Zítra nejdu do školy, jedeme na nějakou exkurzi do Brna…“
,,Prosím Tě, to máte v tý škole pěknej holubník… A na jakou vlastně exkurzi?“
,,Ále, něco o Leonardu Da Vinci… Snad to bude zajímavý – “

Už z tohoto středečního rozhovoru s mamkou je cítit určitá pasivita, skepticismus a ignorantství (nejen ze stany mé, ale dokonce i ze strany mamčiny – jak může nazvat exkurzi holubníkem?). Nicméně do Brna jsem se docela těšila, a to hlavně kvůli slibovaným Leonardovým vynálezům a udělátkům, na které je možno si šáhnout.

Z vlaku jsme vystoupili na správné stanici (co víc si přát?) a následující cesta Brnem byla záživná především díky mým spolužačkám, které se chlubily, co za tu krátkou dobu, co jsem akorát stihla vyjet po čtyřech eskalátorech nahoru na záchod, stihly ony koupit svým mládencům (tohle slovo miluju, slovo ,,přítel“ je už moc profláklý) za plyšáky. Takto infantilně a plyšově naladěná jsem vstoupila na to místo, kde jsem v několika příštích okamžicích měla poznat život renesančního genia…

Brzy se mezi námi vzadu (už jsme neřešily plyšáky, ale živá zvířata a já jsem byla zrovna zaujatá spolužaččiným popisem, jak čistí svému psovi jeho zuby svým kartáčkem), tak tedy mezi námi vzadu se vytvořila jakási hysterie a rozšířila se panika, že jsme něco prošvihly, že nemáme lístky a že nám utečou. Ovšem ukázalo se, že už je dávno zaplaceno. Nic nám tedy nebránilo vstoupit dovnitř…

Hned na začátku se nás – pár holek – zastavilo u veliké knihy s Leonardovým výtvarným dílem. Listovat jsme vydržely až nečekaně dlouho, možná to bude i tím, že se nám moc líbila mužská vypracovaná těla, které Mistr tak pěkně uměl. Myslela jsem si, že pubertu máme už dávno za sebou. Ne. Padaly totiž i poznámky typu: ,,Páni, to je zadek“, ale za vše mohlo Leonardovo detailní prokreslení každého svalu i každičké šlachy. Musel velmi dobře znát lidské tělo, v letáku jsem se dozvěděla, že jeho největším snem byla dokonce dokonalá pohyblivost. Po tom, co moje kamarádka prohlásila: ,,Ty jo, to je síla, já snad začnu kreslit“, mi blesklo hlavou, jak to jen ten Leonardo dělá, že dokáže okouzlit ženy i po více než půl tisíciletí???

Přesunuly jsme se dál, kde nás čekaly ona slibovaná hejblátka. Tahaly jsme za kladky, zkoumaly ,,perpetuum mobile“, pořád dokola lezly do zrcadlové skříně, která byla u dívčí části třídy bezkonkurenčně nejoblíbenější, a já u toho zase přemýšlela nad tím, jak to jen ten Leonardo mohl všechno stíhat? Popis těch hračiček by byl nadlouho a přenechala bych ho zainteresovanějšímu fyzikovi. Mě zaujala především Da Vinciho myšlenka chůze po vodě. Tomu říkám investigativita…

Hodně dlouho jsem se zdržela před obrazy Leonarda, moc se mi líbila Dáma s hranostajem, Mona Lisa hadr! Ale největší dojem na mě stejně udělala Poslední večeře. Ne kvůli nějaké hloupé Šifře Mistra Leoparda (to ,,p“ je tam schválně, jednou to říkal Leoš Mareš na Evropě 2), ale kvůli svým rozměrům. (Jo a mimochodem se mi taky moc líbilo, jak působili učedníci v rohu ustrašeně a Kristus uprostřed božsky. Doslova.)

Zbytek času vyhrazeného pro prohlídku jsem strávila s kamarádkou v promítací místnosti. Povídaly jsme si o zážitcích a těšily se zase domů. Všude dobře, doma nejlépe.

Co jsem si tedy odnesla z této exkurze? Já jsem spíše humanitní typ, proto to bohužel nejsou žádné fyzikální poznatky či výtvarné techniky. Já jsem si odnesla dvé ponaučení.

1) Nic není tak nemožné, když nás napadne na první pohled nějaká nesmyslná myšlenka, nesmíme ji hned zapudit (vrtulník v roce 15. století? vidíte, Leo ho nezapudil)…
2) Všechno se dá stihnout. Až budu mít zase jednou pocit, že nestíhám, vzpomenu si na to, jak asi Mistr maloval Mona Lisu, u toho studoval lidské tělo a přemýšlel nad válečnými stroji.

Exkurze byla pro mě tedy velice přínosná a velké poděkování patří Leonardovi, profesorům, spolužačkám i spolužákům a v neposlední řadě Českým drahám.

PS: Říká se, že muži nezvládají dělat dvě věci naráz, toho je prý schopná jen žena. Buďto je toto tvrzení mýtus, nebo tento skvělý malíř, sochař, architekt, umělecký historik, přírodovědec, spisovatel a vynálezce byl něžného pohlaví. Že bych napsala román ,,Šifra muže, který byl vlastně ženou“? :o)