snad to bude k něčemu a o něčem

Studentský Velehrad a evangelická bohoslužba

5. 5. 2008 23:20
Rubrika: můj život

Setkání vysokoškoláků Studentský Velehrad 2008. Tolik zážitků a zkušeností (nechápu, jak můžou mít v angličtině pro slova ,,zážitek“ a ,,zkušenost“ jeden výraz) vydá na více článků. Ještě se k tomu několikrát vrátím. Dneska o tom pro mě nejpodstatnějším…

Byla to jedna z nejhezčích nedělí mého života, vzpomínám si na to docela přesně. Byla zima,  sluníčko začínalo mít jarní sílu a já jsem šla s člověkem mně velmi blízkým na evangelickou bohoslužbu. Tam jsem si podala se sestrami a bratry v Kristu ruku, jako to evangelíci běžně dělají a sedla si vedle dalších lidí mně velmi blízkých. Bohoslužba byla moc hezká, zkrátka netradiční, zpívání všech slok v kuse, absence ministrantů a výborný farář - opravdu silný zážitek. Z kázání mi utkvěla v paměti hlavně jedna věta: ,,Za Kristem se musí chodit, ne sedět…“ Uložila jsem ji tam někam dozadu do hlavy a vzpomněla si na ni až… Inu, čtěte, to bylo totiž tak:

Velehrad. Po překrásné páteční mši přišly na řadu informace moderátorů. ,,A ještě něco, organizátoři moc prosí dobrovolníky, kteří by se mohli sloužit na recepcích, aby se přihlásili. Moc by nám to pomohlo.“ Tato slova se rozezněla basilikou až po okraj naplněnou mladými křesťany. ,,Škoda, pomyslela jsem si, k tomu se asi nedostanu. Musí to být zajímavý, být na recepci, ale o to bude rvačka, všichni budou chtít pomoct už tak dost vytíženým organizátorům…“ Hodila jsem to za hlavu s tím, že se na recepci večer mrknu, jestli náhodou nezbylo nějaké místo. Po táboráku jsem se kolem půlnoci rozhodla, že půjdu spát. Šla jsem kolem recepce, vrátila klíč a vtrhla na pokoj. Najednou jsem si vzpomněla, co kdyby tam na té recepci ještě byla volná místa? Třeba někdy brzo ráno… Vrátila jsem se a nesměle přerušila hlasitý a podle míry smíchu asi i vtipný rozhovor několika vysokoškoláků. ,,Já jdu…jestli bych se mohla přihlásit na službu na recepci…jestli máte ještě místa…třeba někdy ráno…“ Bodrá odpověď dlouhovlasého sympaťáka mě víc než potěšila. ,,Jasně, támhle je formulář, někam se tam napiš…“ ,,Prima…Jé, to je skoro volný?!“ Nemohla jsem uvěřit svým očím. ,,Tak třeba od sedmi do osmi…A pak i od osmi do devíti, šlo by to?“ Pořád jsem to tak nějak nemohla pobrat, jak je možný, že zbyla volná místa? Ale byla jsem ráda, alespoň zbylo na mě, středoškolačku. ,,A co to jako vlastně obnáší, ta služba?“, zeptala jsem se skoro na odchodu. ,,Umíš surfovat na Internetu? Bezva, budeš to potřebovat…“, bral to mladík s humorem. ,,V pohodě, budeš jen dávat klíče na svá místa a lidi k registraci posílat na Stojanov. A u toho si můžeš být na Internetu. A já se vyspím…“, slastně se zasnil sám velký boss HejTi. ,,Díky, bezva, ráno jsem tu.“

Budík mi zazvonil v 6:20. Těšila jsem se čím dál víc. Měla jsem sprchy i záchody pro sebe, celá budova spala. Dokonce se mi podařilo nevzbudit hned moji spolubydlící Anežku, ale to jsem při nasazování čoček hned napravila. ,,Májí…Kolik…Kolik vlastně je?“, zívala chudák kamarádka. Do tašky jsem zahanbeně hodila mobil, knížku a jídlo a snažila se rychle vypadnout. ,,Kolem třičtvrtě… Spi, já už půjdu…“, šeptala jsem. Vzhůru do práce…

Zhluboka jsem se nadechla a těšila na svoji první pořádnou dospěláckou práci. Nedočkavě jsem poletovala z místa na místo a najednou uviděla šourajícího se a napůl spícího HejTiho, kterak sám táhne stůl s počítači. ,,Tys…Tys nezaspala, to je dobrý…“, zíval HejTi se zavřenýma očima plus perfektní nenapodobitelná intonace, kdo neviděl, nepochopí. ,,Ty vypadáš…“, neslušně ze mě vypadlo. ,,Kolik si spal hodin?“ ,,Asi tak…no…dvě…nebo…tři?“ Snažila jsem se ho rozptýlit. ,,Hele, jak vlastně vznikla Tvoje přezdívka, HejTi?“ Mžoural, zíval a krvácelo mu ucho. ,,To bylo tak… Tenkrát… To bylo… Ne, víš, co? Řeknu Ti to v devět, jo?“, vzdal to. Zaplavila mě vlna mateřského citu. ,,Jdi si lehnout! Jdi!“ ,,Jo, jdu… Takže neregistrovaný posílat na Stojanov, já v devět přijdu. A kdyby něco, zaťukej na mě, spím támhle.“ Zapadnul do pokoje a já se pevně rozhodla, že ho prostě NEVZBUDÍM, i kdyby trakaře padaly. Komedie mohla začít…

Relativní klid, stereotypní dialogy.

 ,,Dobré ráno…“

,,Dobré ráno!“

,,213, prosím…“

,,Určitě, tady…“

,,Díky…“

,,Díky!“

Na Internet sice čas nebyl, Váchovu knihu jsem měla pouze položenou na stole, ale HejTi v klidu spal a já byla nad věcí. Několik lidí jsem už poslala i na onen slavný Stojanov, i když jsem netušila, kde to je, s úsměvem jsem opakovala: ,,Registrace je na Stojanově, jděte po šipkách, tam trefíte…“ Přišel za mnou dokonce i kamarád. ,,Je to v pohodě, jen je posílám pryč a dávám klíče“, machrovala jsem předávajíc další klíč sympatické slečně.Další lidičky s bágly, kteří už od pohledu chtěli registraci. Sebejistě jsem mrkla na kamaráda, jako bych chtěla říct: ,,Koukej, teď Ti to ukážu!“ ,,Registrace je na Stojanově, to půjdete po šipk…“ ,,Já vím, tam už si mě poslala před chvílí a oni mě poslali zase zpátky sem…“ Jejda. ,,Táák, teď se ukaž, Maru“, dodal tomu korunu kamarád. Nejistě jsem se podrbala za uchem. ,,Počkejte, to…to vyřešíme.“ Najednou, kde se vzali, tu se vzali, všichni ti týpci, co jsem je s úsměvem posílala na Stojanov. Stáli tam jako němá výčitka. Fronta rostla. Knedlík v krku. Nervozita. Napětí. Studený pot na čele. Svalovec si mě chladně změřil od hlavy až k patě a vyhrnoval si rukávy. Ne, přeháním:-) ,,Čas vzbudit HejTiho, snad mi to jednou bude odpuštěno“, pomyslela jsem. ,,Počkejte ještě chviličku…To vyřešíme….“ ,,HejTi, takový malý problém…“, nakoukla jsem opatrně do pokoje a pohled na probouzejícího se HejTiho mi rval srdce.

První větší problém byl zdárně vyřešen, následovala mezihra s klíči, množství procházejících sice rostlo, ale moje dvě ruce to stále zvládaly. ,,Dobrý den, slečno, my tady máme prodávat knížky v budově gymnázia, ale tam je zamčeno…“ ,,Dobrý den, tak…to vyřešíme, počkejte minutku.“ Ťuk, ťuk. ,,HejTi… Prosím Tě, musí se odemčít gymnázium…“ Zív. Srdce rváno podruhé.

Na recepci už byl šrumec. Šlo skutečně do tuhého. ,,Ahoj, já bych dneska chtěla na panelovou přednášku, ale nevím, kde bude, jsou v tom nějaký změny a trochu zmatky…“ Neměla jsem čas dlouze přemýšlet. ,,Moment, já to teda taky nevím, ale… to vyřešíme. Víš co? Já tam jdu taky, tak třeba před tím dáme někde sraz a budeme to hledat společně…“

Sestry a bratři začínali chodit na snídani. Více lidí, více hlasů, více klíčů. Na Internet či Váchu ani pomyšlení. ,,Ahoj, prosím Tě já jsem ztratila stravenky, nevíš, co s tím?“ Absolutně jsem netušila. ,,To nevím, ale…to vyřešíme… Vlastně teď mě napadá, vždyť já nejdu na snídani, tak já Ti dám svoji!“ ,,Vážně?“, usmála se překvapená slečna. ,,Jo, skočím tam. Zatím to tady vem za mě, jen ber od lidí klíče a dávej je na místa…“, vrazila jsem jí na svou židli a už brala schody po dvou.

Všechno dobře dopadlo a večer mi hlavou rezonovalo jen ono proslulé: ,,To nevím, ale to vyřešíme“, které jsem za to ráno použila nespočetněkrát. Protože na další ráno opět nikdo nebyl, zapsala jsem se na ten stejný čas. Sedm až devět, opět Marushka. Večer v deset jsem poslala do domoviny stručnou smsku znění: ,,Mám se dobře, zítra napíšu víc, teď musím spát, protože ráno vstávám do práce“ a těšila se představou, jak to šokovaná sestra čte zbytku rodiny…

V neděli byl vcelku klid. Stačila jsem se seznámit s fůrou bezvadných organizátorů a nemusela nikoho budit. Počítače už byly pryč, zbyl tam pouze binec. Nějak jsem nevydržela sedět s Váchovou brilantní knihou. Začala jsem třídit odpad. Tady papír, támhle plasty. Už zase jsem poletovala z místa na místo. ,,Ahoj, byly by potřeba umýt záchody v protější budově, pošli tam, Leni, někoho potom, prosím…“ ,,Jo, pošlu…“, zaslechla jsem rozhovor dvou organizátorek. ,,Pošli mě, půjdu já“, napadlo mě a usmála jsem se pro sebe. ,,Já tam třeba zajdu…“ ,,Vážně? To by bylo dobrý…Moc dobrý, Maruško…“, usmála se na mě prima Lenka. Přátelé, byl to zážitek. Co konkrétně? Klepat na pány, čekat tři minuty, jestli nikdo neotevře a pomaloučku otvírat a děsit se toho, že překvapím dva bavící se muže u pisoárů… Prostě komedie, ale dobře to dopadlo:-)

Když jsem tak všechno v neděli večer mamce vykládala a ukončila to větou: ,,Mě by hrozně bavilo být recepční“, usmívala jsem se.

Když jsem večer usínala a před očima viděla pozvracený záchod a slečnu, které jsem dala svoji stravenku, dalo by se říct, že jsem se už i smála.

A když jsem se dneska ráno připravovala do školy, otevřela šuplík a uvědomila si, že nemám půlku sešitů, kterou jsem popůjčovala po celé třídě, nějak jsem si vzpomněla na ono evangelíkovo ,,Za Kristem se musí chodit, ne sedět“ a smála se na celé kolo.

Škoda, že nás na té evangelické bohoslužbě tenkrát nebylo víc. Moji drazí čtenáři, říkejme to, kudy budeme chodit. Ne, říkejme vlastně ne, žijme tím, oni to pochopí. Vsadím se, že za dva roky na Velehradě 2010 už to všichni budou vědět. A už se těším, až se popereme o místa na recepci a možnost uklízení nejen na pánech…:-)

Zobrazeno 2665×

Komentáře

hama-tetartos

Teď jsem si všiml: katolíci studující na ETF?! :-( Nemám co dodat. Tak hluboko jsme klesli. De profundís...

cuhan

Marushko...na Tvém blogu objevuji opravdu vše možné..a fascinuje mě, že někdo nepochopil o co signálům jde..
Tady může říkat kdokoliv a cokoliv k čemukoliv, ale když ani není schopný ukázat se jak vypadá a kdo je, nechť se jde vycpat.
Marushko díky, Eleeshebat, Tobě/Vám také díky.. :o)

Zobrazit 16 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio