Začnu sebereflexí. Nikdy jsem nemohla pochopit, proč o mně většina lidí z mého okolí tvrdí, že jsem šíleně lehkomyslná a s ničím si nedělám hlavu. Prostě do všeho hrrr. Už to chápu a jsem za to vděčná…
Protože zítra odjíždím na školní výlet, který se tentokrát bude odehrávat převážnou většinu času v sedle kola, rozhodla jsem se, že vyzkouším, jestli je moje kolo v pohodě. Nasadila jsem do uší mptrojku (no dobře, trošku lehkomyslná asi jsem) a vyrazila. Stojím na semaforu, ,,kalím“ na to největší disko, co jsem sehnala, a vidím přijíždět cyklistu. Jsem holt trochu bouřlivější povahy a v žilách mi svěcená voda rozhodně nekoluje, proto se na mladíka usměju a potěším se rychlým pohledem na jeho nohy, celkem ucházející… Jenže jak se tak blížil, byl mi čím dál víc povědomý. A když začal nadšeně mávat, říkala jsem si: ,,Tady něco nehraje…“ A opravdu, jakmile ke mně přijel, poznala jsem v bikerovi spolužáka… Naše uvítání nebylo moc heroické, hned mi vynadal, že jezdím s mptrojkou. Já mu na oplátku pochválila kolo. ,,Já už to chtěl obrátit, ale můžeme jet kousek spolu, ne?“ Nadšeně jsem souhlasila. To bude jízda…
Kecali jsme o všem možném, cesta pěkně ubíhala a kola byla v pořádku. Vytáhla jsem láhev a napila se. Chtěla jsem ji dát zpátky, jenže ouha, bidon se uvolnil. Spolužák se začal hlasitě od srdce smát, což mě nakazilo. ,,Tohle kdyby se Ti stalo na výletě…“ Smáli jsme se oba, nicméně bylo potřeba vyřešit, co dál. ,,Co kdybys mi tu láhev vzal, to by šlo, ne?“ navrhovala jsem opatrně. ,,Jo, jenže já už jsem to chtěl obrátit a jet domů… Jak daleko vlastně ještě jedeš? Tak já nevím, tak třeba, tak, no…“ Vypadal, že chce pomoct, jenže nějak příliš u toho kalkuloval. Nechtěla jsem ho uvádět do ještě větších rozpaků. ,,Kašli na to, nějak to dojedu…“ ,,Tak já to tam aspoň zkusím narvat…“ Nakonec mi pomohl, protože to tam zarval a drželo to. Rozloučili jsme se a já jela dál sama a sama, strašně vděčná za to, že mi pomohl, ale příliš zklamaná jeho váháním. A trošku naštvaná na sebe. Bojovaly ve mně totiž dva hlasy.
,,Pomohl Ti, co bys vlastně chtěla, Ty idealistko?“
,,Pokud jde o pomoc nebo o dobro, tam se přece nepřemýšlí, tam se hned koná, bez kalkulu, měl to hned vzít a na nic se neohlížet!“
,,Šílíš? Seš prostě idealista. To dovede málokdo.“
,,Ale já bych to bez přemýšlení udělala!“
,,No copak Ty, Ty seš šílená a lehkomyslná, nezapomeň, jednou se Ti to vymstí. Přemýšlet a kalkulovat musíš nad vším, i nad dobrem.“
A takhle jsem jela a jela a rozhodla se, že navštívím babičku. Opět docela bezmyšlenkovitě, poněvadž až když jsem otevírala dveře, uvědomila jsem si, že už se stmívá.
Babičce jsem návštěvou udělala obrovskou radost. Narvala jsem i nějaké luční kvítí a s velkou pompou jí ho předala. Povídaly jsme, povídaly a babička se vzpamatovala za mě. ,,Maří, už bys měla domů, už bude tma…“ Chystala jsem se tedy k odjezdu. ,,A nechceš vzít mamince kousek tlačenky? Vešlo by se Ti to někam?“ Nad dobrem se přece nepřemýšlí, tam se hned koná, bez kalkulu… ,,Jo, tak já si obléknu tu vestu a místo toho to narveme tady do tý kapsy…“ Nevím, jak je teď u Vás, ale tady je zatracený vedro. Ale přesto jsem po celou cestu nazpátek s šusťákovou vestou, tlačící tlačenkou na zádech (což je pro vegetariána docela zvláštní pocit) nezapochybovala o správnosti svého rozhodnutí. To až když jsem se doma celá propocená podívala do zrcadla, napadlo mě, že jsem možná opravdu trochu lehkomyslná. A zase ty dva hlasy.
,,Co je to vlastně to Tvoje dobro, o kterém se nepřemýšlí? Třeba teď budeš nemocná kvůli kousku tlačenky. A kdybys předtím trochu přemýšlela, nemusela si za babičkou vůbec jezdit a byla už dávno doma. A mamka by o Tebe nemusela mít strach, protože bys přijela za světla.“
,,Co se mi to snažíš namluvit? Co to meleš? Snad jsem ještě na takové úrovni, kdy rozeznám, co je prostě dobro! A nesnaž se to zrelativizovat, dobro je absolutní. Dělám to správně. Dobro se dělá bezmyšlenkovitě. Bez kalkulu. Tečka, tečka, už to víckrát opakovat nebudu.“
Jestli ve Vás někdy bojují ty dva hlasy, tak je rázně umlčte. Poslechněte prostě ten, který, alespoň doufám, uslyšíte jako první. Zkrátka pokud se jedná o dobro, bezmyšlenkovitě do toho. Ať si o Vás třeba říkají, že jste zbrklí. Kdybyste viděli zářící oči sestry pochutnávající si na tlačence, taky byste byli rádi, že jste tenkrát nepřemýšleli nad svým komfortem v dusnu, tím jsem si jistá…
Přátelé, těším se na školní výlet. Budu totiž toho spolužáka s hezkýma nohama učit lehkomyslnosti…:-)
Májí, úžanejčlánek, absolutně s tebou souhlasím, ale u mě převládá ta lehkomyslnost=) Výlet byl úplně úúúúžasnej=)nejradši bych si ho zopakovala=)ještě a ještě a ještě!!
Nesouhlasím, kalkulovat se musí kdykoliv, jsme lidi a ti jednají s rozumem a nejsme zvířata, které jednají pudově. Př: poběžíš zachranovat lidi z hořícího domu a cestou vidíš, jak nějaký dítě spadlo z kola a brečí. Co se v tobě ozve jako první? pomoz tomu děcku a proč? protože řve jak pavián je blíž a vídíš jak mu teče krev. No a hořící dům vidíš jen z dálky a najednou, jako by přestal existovat. Pak ztratíš drahocenné minutky a tak dál... Prostě podle mě se kalkulovat musí!
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.