snad to bude k něčemu a o něčem

Duch Svatý...ta nejlepší droga

1. 4. 2008 14:05
Rubrika: můj život

Trochu nevím. Mám pocit, že tenhle článek bude zavánět provokací. Bude totiž o mém dnešním dopolední běhu… Co je na tom tak extra? Nic, jen že jsem nebyla ve škole, jsem napůl nemocná a jdu si běhat. Ráno jsem vstala a jsouc nesmírně unavená a nachlazená, rozhodla se, že tento den neotevřu dveře našeho školního ústavu. Střih, klapka, znovu jsem usnula a vzbudila se v deset. Prášek od mamky zafungoval a mně – jako pravému šílenci – to prostě nedalo. Přece nebudu ležet doma, ne? A vědouc, jakou hroznou pitomost dělám, navlíkla jsem se do termoprádla a šla prostě běhat.

 

Co na tom? Nevím, kdo ví, co to bylo za prášek, prostě jsem úplně ve všem kolem začala vidět asociace k životu.

 

Moje sluneční brýle s červeně tónovanými skly. Když jsem je sundala, byla obloha najednou hrozně moc modrá. A kdyby tam vedle stál někdo jiný s těmi brýlemi a já bez nich, nikdy se nedohodneme na tom, jaká ta obloha je, protože každý ji uvidí jinak. Úplně jako když se s nevěřícím člověkem bavíte třeba o rozvodech. Akorát si netroufám určit, kdo vidí tu oblohu modřeji. To ať posoudí někdo jiný.

 

Běžela jsem si svoje tempo, omezené mou nemocí. Takže žádné blbinky, žádné sprinty, žádná chůze. Prostě celých 12 km v jednom tempu. A bylo mi prima. Když jsem někdy jindy šla rychle a pak zas pomalu, hrozilo mi, že to neudejchám anebo mi bude moc teplo anebo si natáhnu nějakej sval… Není to pravidlem, ale ta hrozba tady je. Takže, není lepší běžet si pořád jedním tempem něčím určeným (tady už nejde o nemoc:))? Možná to není taková euforie a vzrušení jako při nepravidelném tempu, ale je to bezpečné a můžete u toho ještě přemýšlet. Akorát je možná trochu troufalé srovnávat Zákon s mojí nemocí. No co…

 

Jo, i tkanička se mi rozvázala... Musela jsem se pozastavit, ale aspoň jsem se mohla sehnout k zemi a tam uvidět…motýla, nekecám! Kdo by se nesehnul a běžel dál i s tou tkaničkou, potom by zakopnul, spadnul a motýl by…uletěl by? Vlastně těžko říct. To už neovlivníme. Za motýla i tkaničku si každý dosaďte, co je libo.

 

Teď to nejlepší. Uviděla jsem takovej pěknej strom…Byl hned u cesty, vlastně ani nevím, čím mě tolik zaujal, ale prostě jsem se musela zastavit, sednout na zem, obejmout ho a jen tak tam s ním koukat do prázdna…Samozřejmě, že jsem byla celá propocená, mokrý záda a studenej strom a země, to nedělá dobře. Asi budu zítra prochlazená ještě víc, ale mně to nevadí, protože nám tam bylo prostě dobře. Hm? Není lásky bez obětí. A vlastně ani bez objetí:)

 

Když jsem přibíhala domů, uviděla jsem rozkvetlý podběl. Zkrátka nádhera, no comment. V první chvíli mě napadlo, že bych ho mohla utrhnout a třeba někomu dát. Ale čím dýl jsem o tom přemýšlela, tím míň se mi to chtělo udělat. Hlavní přece je, že vím, kde roste, a můžu se na něj kdykoliv zaběhnout podívat. A kdo to neví, tomu to můžu ukázat. Co s tím? Vezměte si třeba takové svátosti. Já osobně se přiznám, že jsem asi stále ještě úplně nedocenila eucharistii. Někdo třeba zase nechápe tolik biřmování, někdo svěcení předmětů. Ale víme, kde ten podběl roste, a třeba na něj v průběhu života, když se budeme snažit, narazíme. A tomu, kdo neví, kde je, ho můžeme ukázat.

 

Přibíhala jsem a viděla náš dům. Vedle byla spousta dalších domů a já si říkala, jaká je škoda, že sousedi nemají tak pěknou zahrádku jako my. Ale co když se jim ta jejich líbí stokrát víc než ta naše? Dokud si se sousedy nezačneme ty zahrádky navzájem ničit, můžeme vedle sebe žít, až dokud neodkvetou. A můžeme mít svoje zahrádky navzájem moc rádi…(Ale jasně, že za nejhezčí bude vždycky považovat každý tu svoji…)

 

Takže, když jsem doběhla domů, bylo mi dobře. Bolely mě nohy, ale nahoře jsem měla jídlo od mamky a pocit dobře vykonané práce. Ale ještě před tím, než jsem zasedla k počítači a těšila se, jak tyhle všechny myšlenky ze sebe dostanu, uviděla jsem, jak mi v pokojíku dneska rozkvetl kaktus! Vážně, zrovna dneska, ráno jsem si toho nevšimla! Nemusela jsem chodit 12 km od domu, abych uviděla kvést podběl, stačilo se dobře rozhlédnout doma a bylo by to…

 

Než to ukončím, musím poděkovat. Musím poděkovat těm, kteří mi půjčí sešity, takže jsem v klidu mohla dneska nejít do školy. Musím poděkovat mamce, která mi dala tu kouzelnou pilulku. Taky díky jednomu prima člověku, díky jehož SMSkám jsem poslední dva dny chodila spát dost pozdě a tím pádem byla dneska unavená, nešla do školy, šla ven a napsala tenhle článek. A vlastně, nebylo by třeba lepší poděkovat Pánovi? V tom bude obsaženo mnohem víc…

 

Takže:

Když se s někým neshodnete v otázce odstínu oblohy, možná má jeden z Vás na nose červeně tónované brýle.

Jděte si svoje tempo předem určené. Možná se Vám nevyplaví tolik endorfinů a nezpotíte se, ale nebudete mít ve stáří artrózu a natažené svaly.

Když se Vám rozváže tkanička, zastavte se a zavažte ji. Stojí to za to, uvidíte motýla.

Když uvidíte prima strom, klidně ho obejměte a poseďte si tam s ním, i kdyby Vás to mělo stát hexenšus. Jednou se Vám to nějak vrátí, v ideálním případě od toho stromu.

Netrhejte hned podběl, hlavně si zapamatujte, kde je.

Neničte nikomu zahrádky. A nenechte si zničit tu svoji.

Když ten podběl nenajdete nebo Vás zklame jeho barva, mrkněte se doma do květináče. Nerozkvetl Vám kaktus?

Děkujte všem a všemu. Toho není nikdy dost.

 

Jen jedna věc mi vrtá hlavou. Co měla znázorňovat ta flaška od rumu v příkopu?

 

Ten prášek byl prý obyčejný Ibalgin. Takže na mě muselo a musí působit něco jiného… Už chápete nadpis, broučci?

Zobrazeno 2358×

Komentáře

Mildaborec

Velice pozitivní povídka:)

jakubsiroky

Májo, během mé ranní cesty do školy (cca. 31 km) si vždycky všimnu, jestli jsou kopce u Ranska zase tak parádně v mlze nebo ne. Jsem na dobré cestě? :D Ale doprčic, že já vždycky všechno hezký, co vidim, hned zapomenu. Proto tu je asi Mája, aby to připomněla.

Zobrazit 16 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio