Moje svědectví a Gal 6,9

Přeji požehnané Velikonoce Vám všem a nejen těm, kdo právě čtou tyhle řádky…Přeji požehnané Velikonoce celému světu, protože to, co se stalo před dvěma tisíci lety nebylo jen kvůli Vám, ale kvůli celému světu…Ano, i kvůli těm, kdož dneska ještě spí, kvůli těm, kdo půjdou večer ,,na tah“ i kvůli vykořisťovatelům, komunistům, muslimům, vrahům, žhářům, pedofilům a diktátorům…Krátký, a přesto kontroverzní úvod, nemyslíte? Ale je to pravda, cesta, pravda i život…

 

Myslím, že mít svůj blog je docela fajn. Člověk si ale musí dávat pozor na to, co napíše. Nicméně narozdíl od deníku je zde aspoň prostor k diskusi…

 

Čím jiným začít než svědectvím? Myslela jsem, že na to nebudu mít, ale možná by to těm z Vás, kdož mě znají, mohlo trošku pomoct…Prostě jsem cítila, že to MÁM napsat zrovna dneska, na Velký pátek, tak to napíšu. Zkuste to dočíst až do konce….Ale já myslím, že to půjde samo:)…

 

Odmalička jsem byla vychovávána ve víře. Nebylo to příliš tvrdé ani nijak radikální, naše rodina není jedna z těch typicky křesťanských, ale formovalo mě to. Křest, nábožko (pamatuješ, Anežko?), první zpověď, první přijímání… Řekla bych, že nad těmi věcmi jsem nikdy nijak moc nepřemýšlela. Brala jsem je takové, jaké byly, docela pravidelně i chodila do kostela a…Ano, věřila jsem, věřila jsem naivní vírou mých krásných deseti let…

 

Potom…. prostě mírný odklon, byly zde pro mě v té době mnohem důležitější věci, všechny záliby, kroužky, kamarádi, objevovala jsem svět. Víru jsem odsunula na vedlejší kolej, neřešila jsem to, říkala jsem si: ,,To má čas, to mě TEĎ nezajímá.“ Všechno jsem dělala silou mých čtrnácti let…

 

A jak se mi začínaly zaoblovat boky, zeštíhlovat pas a růst prsa, jak se to píše ve všech těch trošku praštěných příručkách o dospívání, začínala jsem objevovat svět stále více. Koukala jsem kolem sebe a všechno si přebírala, tvořila si světový názor a…Tak nějak jsem dospěla k názoru, že Bůh je, ale nějaká církev mi může být ukradená, jsou to zčásti pokrytci, farizejové a… prostě kdo je v téhle organizaci, je fanatik a má většinou zkreslený pohled na svět. Tou dobou jsem asi nějak pozapomněla, že církev založil Ježíš… Takže neměla jsem potřebu do církve patřit, v Boha věřila a měla pocit, že svět patří mně a nikdo a nic mi nemůže dát víc… Je fakt, že mi byli třeba mladí křesťané docela sympatičtí, ale na mě až moc pokorní. Další mínus. Život byl hrozně krásnej, hlavně, když se v pátek večer s kamarádkami vyrazilo tančit, život byl krásnej, ale…neměl prostě smysl, a to jsem věděla. Ale myslela jsem si, že ho časem objevím. V partnerské lásce, tak jsem to pochopila z všech těch reklam a z okolí…Tančila jsem tancem svých patnácti let…

 

Vy, nezasvěcení, si řeknete, vypadalo to se mnou bledě. Ale…pořád tady stála moje mamka, jasně že mohla mít ze mě radost, byla jsem v podstatě slušná, milá a pilná studentka, ale ona tohle všechno tušila, tušila, že TO hledám…A pomáhala mi v té cestě víc a víc… Začala jsem na její popud hrát Biblické písně od Antonína Dvořáka, pomalu se rozkoukávala v naší farnosti a…tak nějak hlouběji přemýšlela. Objevovala jsem svět, ale mimo materiálního tentokrát i ten duchovní…(Mimochodem, v téhle době se započalo i mé vegetariánství.) Když jsem viděla, že i ona patři do té církve, říkala jsem si, že to snad nebude tak hrozné…A to jsem si říkala jazykem mých šestnácti let…

 

Byla jsem zkrátka takříkajíc ,,načatá“…A pak přišla ona pověstná poslední kapka. Anežka (Ann) mi nabídla, jestli nechci hrát na klavír v jejich scholičce…Vlastně, proč ne? Září 2007 a já jsem si myslela, no co, aspoň udělám radost mamce i Anežce, poznám nový lidi a zúročím těch jedenáct let hraní na klavír…Ani v nejmenším jsem netušila, že se ze mě stane to, co je ze mě teď…Ano, tušíte správně. Čím víc jsem tam chodila, tím víc jsem křesťany poznávala a mohla s nimi diskutovat, byl zde náš úžasný pan farář Šagi a jeho přípravy na biřmování, viděla jsem, že mají něco, co já nemám a mohla bych to mít, věděla jsem, že přesně TO jsem hledala, návod na život, prostor k úvahám a…prostě ještě něco víc, než je filosofie.

 

Vezmu to už zkrátka, prostě za půl roku ze mě oni všichni a především On vytvaroval…Teď mě napadá prima formulace, přetvořil si mě k obrazu svému. Už to slovní spojení chápu…:)

 

A jaký je závěr tohohle svědectví? Jsou dva:

 

1)      Obrovské poděkování a vděčnost všem, kteří na tom mají podíl. Nebudu jmenovat, oni ví, ale hlavní je, že On ví…Přátelé, za tohle Vás čeká odměna:)

 

2)      Ve vašem okolí jsou lidi, kteří prožívají podobné situace a jen na NÁS (už píšu nás, ne Vás:)), jestli se jejich životy taky jednou promění ve svědectví… Pustíme se do toho? Jak? Buďte ohleduplní, oni chápou život úplně jinak než my, stačí…Co vlastně stačí? Jít příkladem. Slova učí, příklady táhnou. Buďte radostnými lidmi, radujete se, nepovyšujte se nad ně, diskutujte s nimi, buďte hrdí na to, že jste křesťany, modlete se za sebe i za ně a hlavně VĚŘTE tomu všemu, čtěte evangelium, poslouchejte kázání, objevujte Boha v druhých, ve své rodině, v dětech, v kamarádech, v přírodě i ve skutcích, hledejte ho i tam, kde na první pohled není, hledejte ho v poezii, hudbě i v novinách a televizi... Hledejte ho v každém úkolu, který před Vás postaví, v každé větě, v každé ošklivé situaci… To, co nechápete nyní, pochopíte jednou, to Vám garantuju:)Věřte i druhým, protože nemáš právo nemít důvěru a nemilovat. Zkuste se zamyslet nad ,,obyčejnými“ větami z Písma, třeba ono tolikrát prodiskutované ,,Miluj bližního svého jako sám sebe samého…“ Splňujete obě části? Pro křesťany možná bude jednodušší milovat ostatní, ale nezapomínáme na sebe? Usmíváte se, když jdete z kostela? Nejhorší je tvářit se utrápeně. To je potom voda na mlýn lidí, jako jsem před rokem byla já…

 

Věřte v Ježíše, obdivujte ho a snažte se jít v jeho stopách…Věřte v Pána, od kterého všechno pochází. Věřte v Ducha Svatého, který ze mě udělal to, co udělal. Věřte, jako věřím já vírou svých sedmnácti let…

 

,,Jako jsem já Vás miloval láskou, milujte svět, ať ví, že jej hledám…“

 

Požehnané Velikonoce a pamatujte, že často jedna věta změní život člověka, ale ještě častěji se člověk změní, když slyší těch vět víc a postupně, pomalu a… najděte si Gal 6,9, prosím.